Citové vyznání domovu... další slohové téma z gymplu...ale donutilo mě zamyslet se nad tím, jak moc pro nás domov znamená, a jak málo si to uvědomujeme... 

Drahý a milovaný domove,
ty jistý přístave uprostřed nádherné valašské krajiny, kde hory s oblohou se snoubí! Jak bych jen mohla slovy vyjádřit všechno, co k Tobě cítím? I kdybych znala tisíc jazyků, i kdybych mluvila andělskou řečí, nedokázala bych nalézt správná slova pro cit tryskající z hloubi srdce. Kdo by jej chtěl poznat, musel by proniknout do nitra mé duše a teprve tam by objevil ten malý, a přece obrovský, vlídný, laskavý, a přesto sobecký cit, jež by se mohl nazvat láskou k domovu; tedy láskou, která patří jen a jen Tobě. 

Jsi má občerstvující oáza ve chvílích, kdy jsem na dně svých sil a má – jako poušť vyprahlá – duše volá po “živé vodě“.
Jsi mi útočištěm za zběsilého řádění živlů, kdy hledám ochranu pod tvou střechou i za bouří v mém nitru, které se někdy snaží rozervat mou duši na kousíčky. 
Jsi pro mne i laskavá náruč milující matky, která je vždy připravena utišit proudy slz tryskající z očí a dodat sílu k překonání náročné překážky. 
Jsi útočiště ve chvílích, kdy se všichni kolem mě bouří, kdy mám pocit, že mě nenávidí snad celý svět, že jsem zůstala na všechno sama.

I tehdy jsi připraven mne skrýt pod svá ochranná křídla a já vím, že ať jsem kdekoliv, vždycky najdu Tvé dveře otevřeny dokořán.

V neposlední řadě jsi také klidným zákoutím, kde mohu bez obav nechat odpočívat své vyčerpané tělo a nabrat svěžest pro další den.
I kdybych Ti až do konce svého života každou vteřinu opakovala, že Tě mám ráda a že jsem Ti nesmírně vděčná, pořád by to bylo málo. Nikdy Ti nijak nedokážu oplatit to, co pro mne děláš. Ale Ty víš, jak opravdový a vroucí cit zaplaví mé srdce pokaždé, když znovu tisknu ohmatanou kliku Tvých dveří…

Asi jste si všimli těch převzatých nápadů a obratů, ale to nic nemění na tom, že je to myšleno opravdově a ze srdce.