Srdce.
Jako orgán je k životu nezbytné. Bez tohoto kusu srdeční svaloviny nikdo z nás nemůže existovat. Komu přestane bít, umírá. Řekneme-li ale o někom, že nemá srdce, zpravidla tím nemyslíme mrtvolu zbavenou vnitřních orgánů, ale člověka, který je necitlivý a vnitřně prázdný. Srdce ve svém druhém významu je tedy jakýsi fiktivní pojem pro soubor našich pocitů, vlastností a nálad. A já si myslím, že taková citová smrt, tedy stav, kdy se z nás vytrácí všechny dobré city – láska, přátelství, ochota, laskavost – je několikanásobně horší než přirozený konec lidského života.
Protože člověk žijící bez lásky jako by neexistoval.
Nikdy si to sice nepřizná – aspoň ne nahlas, ale svým chováním a svou necitelností se ochuzuje o všechno krásné, co nám pozemský život nabízí. Stará se jen o materiální hodnoty, ale duševně je vyprahlý. Někdy mám chuť za takovými lidmi jít a tlouct jim hlavou do zdi tak dlouho, dokud se jim nerozsvítí. Peníze jsou pro ně vším.

Slovíčko „money“ zná tedy každý, co ale třeba slůvko „friendship“? Mnozí nevědí, co znamená, ani když řeknu hezky česky „přátelství“. „Jo, přítele mám, často mu píšu SMSky.“ Copak tohle je opravdové přátelství? Někoho vůbec nevidět, nemít možnost promluvit si z očí do očí a probrat své problémy?
Ba ne. To není přátelství, jenom jeho slabá, velmi slabá náhražka.
Jedna z dalších hrůz, kterou má na svědomí pokrok a „duch doby“, jenž nám neustále vtlouká do hlavy, že nejúspěšnější = nejbohatší, s nejlépe placeným místem, vlastnící nejvíce přepychových vozů a vil… 

Kam se nám ale v tomto kolotoči poděla láska? Kam radost, štěstí, přátelství, poctivost a ušlechtilost? Kam odpluly všechny naše sny a touhy? Zbyla jen jediná – touha po penězích, touha po obrovském majetku a skvostné kariéře, snění o „plavání v penězích“.
Jak ale může bankovka nahradit úsměv, milé slůvko, pohlazení…?
Připadá mi, že lidé v dnešní době spolu komunikují už jen skrze peníze a o penězích. A to ještě mnohdy dost nepřátelsky, protože každý si „syslí“ do vlastního trezoru a nedopustí, aby se druhý jeho úspor jen prstíčkem dotknul. Jako by nestačilo, že už spolu komunikují jen elektronicky a vídají se tak jednou za deset let, ještě si k tomu neustále nadávají kvůli dluhům.

A tak se mi zdá, že lidstvo svedla svým zpěvem nějaká siréna nebo vodní nymfa na špatnou cestu. Když něčemu podobnému chtěl zabránit Odyseus, dal si vatu do uší. Jenže nám už nestačí prostě se otočit a tvářit se, že se nic neděje. Protože ono se děje. A když my se otočíme zády, bude se dít dál. Znovu a znovu na nás útočí „výdobytky doby“ a zatlačují někam do koutečka ty pravé hodnoty života. A my ten boj s nimi nesmíme vzdát.