To si tak jedu vlakem z Brna, pletu si náramek… co má člověk taky ty 4 hodiny sám ve vlaku dělat, že. Učit se bylo zavrženo hned na začátku a než tupě zírat stromy míhající se za oknem, radši budu něco dělat. Tak tedy náramek přátelství s biblickým veršem.
V Uherském Brodě přisedá do vagonu mladý klučina, sedá si naproti mně, chvíli se dívá a pak to začne:
„Můžu se Vás na něco zeptat?“
„Můžete…“
„To děláte sama, ty náramky?“
„Jo, dělám..“ /chvíle ticha/ „…proč?“
„Já bych taky jeden takový chtěl…“
No tak to je teda gól. Čekala jsem, že řekne něco na způsob: já taky dělám náramky, ale neumím písmenka, jak se to dělá, kde jste se to naučila… a on hned že by jeden chtěl…
Naprosto mě tím dostal:)
Tak mu říkám: „No, to ale asi nestihnu než vystoupíme…“
„A kde bydlíte?“ /záchranná otázka/
„Ve Študlově.“ /oči jako dva otazníky/
„A kde to je?“
„Jak jsou Valašské Klobouky a Horní Lideč…“
„Hmm…“ /velké, citelné zklamání/
/spásný nápad/ „Když mi dáte svou adresu, tak Vám ho udělám a pošlu poštou…“
Přece jsem se nemohla dívat na ten smutek v jeho očích, když horečně přemýšlel, jak by se k tomu kýženému náramku dostal… Navíc mi to udělalo takovou radost, že jsem mu slíbila poslat ten náramek úplně zadarmo. Děkoval mi ještě, když vystupoval…

A příběh má pokračování: Kromě onoho klučiny seděly naproti a vedle mě dvě paní. Jedna se mi už chvíli dívá pod ruce. Potěšena takovým zájmem o mou práci nadhazuji:
„Co, chcete také náramek?“ /úsměv/
„Ale našem ogarovi bysme mohly, on je tak ve věku toho mladého muže, co právě vystoupil...“
Slovo dalo slovo, a v zápisníku se skvěla druhá adresa a v mé kapse 20 korun, které mi ta dobrá paní za náramek vnutila, prý aspoň na známku…

A pak že cestování vlakem je otrava=)