Jestliže je někdy naše víra podrobena zkoušce - jestliže jsou podrobeny zkoušce motivy chvály, kterou Bohu vzdáváme - je to tehdy, když se do našeho života přižene bouře. Někdy Bůh naši bouři utiší. Jindy se rozhodne, že jí bude procházet s námi.

Šla pěšinkou od autobusu a vlasy jí smáčel déšť. Deštník nenosila, a vlastně za to byla ráda. Aspoň nebylo v tom mokrém nadělení poznat, že jí po tváři tečou slzy. Déšť se s nimi splétal a milosrdně smýval sůl z jejích tváří. Dnes to bude rok...
 Šla a nevěděla kam. Domů se jí nechtělo, stejně ji tam nikdo nečekal. Chmurných večerů v prázdném bytě strávených ve společnosti bezduchých seriálů v televizi už měla plné zuby. Tak se jen tak brouzdala kalužemi směrem k rybníku. To aby té vody nebylo málo. Zadívala se na mlčenlivou vodní hladinu a chtělo se jí křičet, křičet a spílat tomu někomu, kdo to všechno zavinil, jenže nebylo komu. V dálce oblohu rozčísl blesk a jí se zachtělo utíkat na nejvyšší kopec a stoupnout si tam pod strom, kdo s koho. Jako tenkrát...
 Šla a pátrala ve své paměti. Vzpomínala si jasně na ten den, kdy se to o tátovi dozvěděla. Kdy se svět na chvíli přestal otáčet, aby pak nabral o to vyšší obrátky. Tehdy, tehdy ještě věřila, věřila na zázraky. Vždyť medicína dělá takové pokroky. A Ten, který uzdravoval chromé a otvíral oči slepým, Ten to jistě dokáže. Věřila tomu s neochvějnou jistotou. Věřila tomu celé týdny a měsíce.

"S jistotou jsem věřila, že už se k nám skloníš a osušíš nám slzy..."

 Vzpomínala i na ten den, kdy věřit přestala. Ten, který mohl udělat zázrak, ho neudělal. V jeden jediný okamžik skončila radost, naděje...a skončila její víra. Nedokázala Mu to odpustit. Nedokázala pochopit, kam se poděla ta věta o vyslyšených prosbách, o víře, která hory přenáší. Nezbývalo jí nic jiného, než říct amen, tak se stalo... tehdy také tak pršelo...

"Ale znovu říkám „Amen" a prší pořád dál
Za rachotu hromu Tě stěží slyším šeptat skrze déšť Jsem s tebou"

K blesku se přidal i postupně sílící rachot hromu, jak se bouře blížila. Její boty už byly samé bláto a její kalhoty by se daly ždímat. Nevěděla, jestli má tváře víc mokré od deště, nebo od pláče, ale na tom nezáleželo. Na čem vlastně záleželo? Na čem asi záleží člověku, který je sám? Kdyby to věděla, nestála by v bouři na břehu rybníka. Možná...

"a když na mně spočine Tvé milosrdenství, zvedám ruce a chválím Boha, který dává i bere"

 Nikdy nepochybovala o tom, že "tam nahoře" Někdo je. Měla i celkem jasnou představu o tom, jaký je a co všechno dokáže. Bylo však těžké po tom všem v Něj nepřestat věřit. Přesto nepřestala, dál se Mu svěřovala se svými starostmi i radostmi, dál Mu zpívala písně. Jen jedno už nedokázala. Nedokázala věřit v Jeho zázraky. Ne v ty, které vykonal dávno, ty jí problémy nedělaly. V co nevěřila, to byly zázraky současné. Věřila, že má moc je učinit, ale nevěřila v to, že je učiní. Možná by to někomu přišlo paradoxní, ale co na ní nebylo paradoxní?
Když se k dešti se přidal nečekaný poryv větru,stačila malá chvilka nepozornosti, aby uklouzla a málem se skutálela do rybníka. Právě v té chvíli toho všeho začala mít plné zuby.

"Vzpomínám si, jak jsem klopýtala ve větru, slyšel jsi můj křik a znovu jsi mě zdvihl
Už mě opouštějí síly"

Vybavovala si v paměti ještě spousty dalších událostí z uplynulého roku, ale málokteré z nich by označila za radostné nebo příjemné. Raději nesčítala probdělé a proplakané noci, promarněné dny. Tak moc si přála najít něco nebo někoho, kdo by jí ukázal cestu ven z toho labyrintu. Z labyrintu vlastních myšlenek, zmatků a pochybností. Tolik by si přála znovu uvěřit v zázraky. Uvěřit, že její modlitby nejsou marné a zbytečné. Chtěla, tak zoufale chtěla najít cestu ven z toho zmatku, ale nevěděla jak. Věděla jen jedno, že sama to nedokáže. A pak, pak si vzpomněla na slova jedné své oblíbené písně. A došlo jí, že i když ona tu cestu nevidí, i když ji smáčí slzami, tak někam ta cesta přece jen vede. Že možná, jednou, najde znovu ten ztracený poklad. A že to nebude hned, ale musí být trpělivá.

"Neboť Ty jsi, který jsi, ať jsem kdekoli, každou slzu, kterou jsem vyplakala držíš v dlani
Nikdy jsi mě neopustil "

Bouřka mezi tím jejím filozofováním a vzpomínáním ještě zesílila a déšť už nebyl zdaleka tak příjemný jako na začátku. Navíc jí začínala být zima. Rozhodla se vydat směrem k posteli a hrnku horkého čaje. Když přišla domů a zapnula počítač, blikal jí na icq jeden přijatý vzkaz. Stálo tam: "Neříkej Bohu, jak velká je bouře. Řekni bouři, jak velký je tvůj Bůh."

 "A ačkoli mi puká srdce, v téhle bouři Tě budu chválit"