Malá úvaha nad jedním zdaleka ne malým žalmem

Mezi katolíky (a nejen mezi nimi) se snad nenajde jeden jediný, který by neznal Žalm 23 - Hospodin je můj Pastýř. Pouštěla jsem si teď v souvislosti s nedávnou slavností Krista Krále, kdy se zpíval při mši svaté, svoji nejoblíbenější interpretaci tohoto žalmu - Dvořákovu Biblickou píseň č. 4. Pouštěla jsem si to před spaním, aby se mi líp usínalo. A když jsem se pak klidila do hajan, rezonoval mi ještě v uších jeho poslední verš: "A prut Tvůj a hůl Tvá, toť mne potěšuje." A jak jsem si ji tak pořád dokola v duchu prozpěvovala, najednou mi došel plný význam těch slov. Vážně zpívám že mě potěšuje HŮL? Zrovna hůl, která je většinou znamením výprasku? Proč mě nepotěšuje třeba nějaká květina nebo studánka nebo pohár vína?

Nikdy dřív mi to nepřišlo divné. Nikdy dřív mi nedošlo, že se v tom žalmu vyskytuje na první pohled nepochopitelný paradox. Tvůj kyj a Tvá hůl vnukají mi útěchu, zpívá se v jiném zpracování tohoto notoricky známého žalmu. Už jste někdy někomu vnukali útěchu kyjem? Já si to teda neumím moc představit:) Jenže... Podáte-li to takto, pak je to myšlenka vytržená z kontextu. (Ono to vytrhávání z kontextu je celkem oblíbená vlastnost řady novinářů, tak není divu, že to postupně přechází i na ostatní.) Ale když si ten žalm přečtete celý, od začátku až do konce, najednou dostává ta hůl úplně jiný rozměr. A vlastně stačí už ta první věta: "Hospodin je můj Pastýř." A je to tady. K čemu má pastýř hůl? K tomu, aby mlátil ovce? To těžko. Pastýřova hůl slouží k tomu, aby zahnala vlky. Aby těm bezbranným ovečkám poskytla ochranu. Ovce se pastýřovy hole nebojí. Naopak, když ji v rukou svého průvodce vidí, mají pocit bezpečí. Protože kdyby neměly, té hole se bály a utíkaly před ní někam daleko, tak by je zcela jistě nějaký ten kolemjdoucí vlk sežral.

Je to stejné i s námi? Máme také pocit bezpečí, když vidíme hůl v rukou svého Pastýře? Nebo je to jinak? Možná jsme někdy takoví svéhlaví berani, kteří se rozběhnou plnou rychlostí proti pastýři a pokusí se mu tu hůl vyrazit z ruky. A když se budou hodně snažit, třeba se jim to i podaří. Ale co pak, když se ukáže vlk? Co zmůže pastýř proti vlkovi holýma rukama? A tak pyšný a svéhlavý beran na svou samostatnost brzy doplatí. Přitom stačilo tak málo. Stačilo nechat hůl v těch správných rukou. Neboť zcela jistě je účinnější v rukou pastýře, než v zubech berana:)

A tak v tom zdánlivém paradoxu je obsažena vlastně velká krása. "Nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi." Špatný by byl pastýř, který by své ovce opustil, který by je nechránil. Ten, který by svou hůl zapomněl doma. A tak s nadšením zpívám "A prut Tvůj a hůl Tvá, toť mne potěšuje."

Možná už jste to dávno věděli. Já jsem si to do důsledků uvědomila teprve před pár dny. A tak vás chci povzbudit: Nebojte se zlého. Hospodin svou hůl třímá pevně v rukou, a pokud se svěříte do jeho péče, tak nedovolí žádnému vlkovi, aby vám natrhl kožich:)