Malá motivace pro ty, co stále váhají, jestli Žďáru řeknou letos své ano:)

Setkání mládeže? Celostátní? Letos? Nemám ráda masové akce. Mám spoustu výhrad k organizaci různých (nejen) církevních akcí u nás. Je spousta věcí, které se mi už teď nelíbí. Ale přesto si myslím, že to bude stát za to! A že kdo se rozhodne zůstat doma, přijde o hodně. Prostě, že kdo může, měl by na setkání jet.

Vzpomínám, jak jsem prožívala to před deseti lety. Jak jsme toho lijavého odpoledne vystupovali z vlaku a v pláštěnkách se trmáceli do školy, kde jsme byli ubytovaní. Jak jsme šli po lávce přes Sázavu, a voda už byla téměř na úrovni lávky. Jak jsme s napětím čekali, jestli se přelije přes nebo ne. Jak těm, kdo už tehdy měli mobil, volali vyděšení rodiče, protože záplav byly plné zprávy. 
A jak se to potom nepřelilo. A stavbaři přes noc přestěhovali celé hlavní podium, aby program mohl proběhnout jinde, než na zatopené louce u rybníka. A jak se počasí umoudřilo a nakonec bylo hezky.

A vzpomínám, jak jsme ležely vedle sebe nacvakané v tělocvičně. A jak se stála fronta na sprchy, na toitoiky, na jídlo, no na všechno. A jak si holky místo programu šly mýt hlavu. A jak na nás jednou nezbyly hostie zrovna při mši, po níž se rozdávaly koláčky.
A jak jsem potom díky tomu, že jsem se nepřipojila k mytí hlav, viděla jedno z nejkrásnějších divadelních představení svého života. A jak se ve frontách a u oběda skvěle navazovaly kontakty s neznámými lidmi. A na bílou řadu kněží, připravených naslouchat kajícníkům. A na ten úžasný pocit po svátosti smíření.

A vzpomínám také, jak mě spousta věcí prudila. A jak se mi do spousty věcí nechtělo. A jak semtam měly kamarádky jiný vkus než já, tak jsem musela část programu strávit sama, ztracená v davu. A jak nám díky čekání na zbytek skupiny ujel vlak.
A jak jsem poprvé v životě vyjadřovala úryvek Písně písní biblickým tancem. A na nádhernou Zelenou horu. Na skandování Řeky radosti. Na obrovský pocit sounáležitosti, když celý dav mladých zplna hrdla přidával plamen k plameni. A na nečekaný večerní ohňostroj.

Byla jsem ve Žďáru, v Táboře, v Kolíně, na ActIv8. Není pravda, že jsem někdy nelitovala něčeho, co jsem tam prožila. Nikdy jsem ale nelitovala, že jsem tam jela.

"Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic."