Typická otázka po skončení nějaké akce zní: "Co byl Tvůj největší/nejlepší/nejintenzivnější zážitek?" Odpověď z letošního CSM však není tak jednoduchá...

Na letošní setkání se mi moc nechtělo. Nejen proto, že:
- jsem byla zapojená do dvou týmů zaráz
- jedním z těch týmů byla hudba, což po zkušenostech z CSA předznamenávalo nebývalý nápor na hlasivky i na nervy
- jsem za letošní prázdniny ještě nestihla téměř žádný relax a ve Žďáru mě tuplem žádný nečekal
- jsem několik dní před setkáním samotným s vypětím všech sil připravovala signáláckou GPS hru
- kvůli účasti na CSM opět nebudu moct oslavit svoje narozeniny s kým chci a jak chci
- kvůli svému časovému vytížení nestihnu nejspíš žádnou přednášku
- se setkání odehrávalo měsíc před naší plánovanou svatbou

Na tomto stavu se nic nezměnilo ani nástupem do přípravného týdne. Ba naopak, několikrát denně ve mně hlodala myšlenka, co tu vlastně dělám a proč jsme pro pána krále kývli na nabídku zpívat na akci takového rozměru. A do těchto úvah se pletly další a další požadavky od režie, nové a nové povinnosti odevšad, únava a bolavé nohy. Když se nezkoušelo na hlavním pódiu, zkoušelo se ve zkušebně. Když se nezkoušelo ve zkušebně, bylo potřeba vyřešit a zapsat, co se bude zpívat na mši. Až se to vyřešilo, zpívalo se na mši. Až se dozpívalo, tak se většinou někam přesunovalo. A když už konečně byl nárok na volno, pelášila jsem do stanu signály.cz pomáhat s prodejem. Jediný koncert, na který jsem opravdu chtěla jít, byl samozřejmě v době důležité zkoušky. Jaký div, že už mně docházely fyzické i psychické síly a trpělivosti bylo už jen na dně. A navíc mě z neustálého běhání po schodištích na intru už obstojně bolely nohy. Nic, co by měl jeden druhému závidět...

A pak přišel páteční večer a s ním mše svatá za smíření sloužená kardinálem Dukou. Jeho burcující slova nenechala i přes pokročilejší hodinu jistě nikoho při kázání usnout. Jeho myšlenky burcovaly naše srdce, povzbuzovaly a probouzely. A jako potvrzení jeho slov, jako povzbuzení na cestu, jako příslib něčeho nového se po této bohoslužbě začalo prostranstvím rozléhat: "Jde nad obzorem nové slunce, dějinami září..." Přála bych všem, aby v tu chvíli mohli stát na našem místě na pódiu a vidět a slyšet obrovský dav mladých lidí, jak zpívají všemi hlasy "Bůh, Emannuel...", sjednoceni nejen písní, ale Duchem. Duchem naděje, který zazníval ze slov, která společně s nadšením zpívali. Duchem radosti, která byla ten večer téměř hmatatelná. Duchem lásky, který dával poznat, že tyto lidi nespojuje jen chytlavá melodie jako na rockovém koncertě, ale něco - či spíše Někdo - víc. 

Když jsme potom večer šli spát, hodnocení bylo jednoznačné: "Stálo to za to."