Malá úvaha o jednom malém velkém manželství:)

Popravdě řečeno, po 44 dnech manželství se necítím ani zdaleka kompetentní nějak sáhodlouze uvažovat nad manželstvím. Nevím, jesli k tomu vůbec budu kompetentní po 44 letech:) Ale spousta lidí se mě ptá na to, jaké to je být vdaná. Co na to říct?

Manželství je boj. Nikdy jsem si nemyslela, že to bude jednoduché, ale ani jsem netušila, že to v některých věcech bude až tak těžké. Bojujete v něm totiž proti jednomu z nejzavilejších protivníků - sám proti sobě (a teď se přiznejte, kdo si myslel, že tady bude napsáno proti svému muži:-)) A to bývá často boj lítý, plný nástrah a nečestného jednání. Navíc je to ve spoustě případů bitva bez konce, bitva, která sice večer utichne, ale ráno se rozzuří o to víc. Není snadné porazit sám sebe. Není snadné porazit své představy, které jste si do manželství přinesli. Představy jsou totiž jedním z nejhorších nepřátel začínajícího manželství. Opravdu jste si mysleli, že váš milý po svatbě přestane nechávat na zemi špinavé ponožky a místo toho, aby se zúčastnil linuxové konference vám uvaří dobrý oběd? Nebo jste si mysleli, že vaše milá místo kafe s kamarádkou bude celý den od rána do večera dřít, aby se domácnost jenom leskla? Že vám úderem manželského slibu začne číst myšlenky a lednici naplní vždycky přesně tím, na co máte zrovna chuť?

Není snadné zjistit, že svatební polibek není kouzelný a neudělá z muže vašeho vysněného prince a ze ženy vaši vysněnou domácí hospodyňku. A není snadné přijmout, že jestli vám něco vadí a těžce se s tím srovnáváte, musíte to být VY, kdo se změní pro toho druhého. Na snoubenecké přípravě jsme mimo jiné probírali i potřeby mužů a žen. Samozřejmě, u každého se priority jeho potřeb můžou lišit, ale podstata je u všech stejná: jakmile máte nenaplněné své základní životní potřeby, jste nevrlí, nespokojení, možná i hrubí. A tady je důležité si uvědomit jednu věc: Slovo potřeba nás láká k interpretaci "JÁ to potřebuji, proto TY mi to zařiď". A možná trochu zapomínáme na to, že ruku v ruce s potřebami stojí náš úkol je NAPLNIT. Protože pokud budete naplňovat potřeby někomu, kdo vás má rád, tak ty vaše se tím naplní tak nějak skoro samy. 

Jako třeba včera. Byli jsme na obědě s přáteli, se kterými jsme potom koukli na film. Venku byla kosa, do toho změna času, oba jsme byli unavení. A potom jsem šla uvařit večeři, a protože byla neděle, dala jsem si záležet. Prostřela jsem stůl, zavolala manžela...  A po dobrém jídle a milém slově byla únava ta tam. Manžel mě přitáhl k sobě, objal a řekl, jak moc je rád, že mě má a že se o něho tak hezky starám. A pak řekl i nejkrásnější dvě slova na světě:) 
Stačilo naplnit jeho potřebu dobrého jídla (která je dle mého názoru společná asi tak 95 procentům mužů) a péče o něj, aby on vzápětí začal naplňovat moji potřebu slyšet, jak mu na mně záleží a cítit, že mi věnuje svůj čas.

Někdy stačí málo. V tomto případě stačilo zabojovat se svojí únavou a bolestí hlavy a výsledek byl více než uspokojivý:) Jen se nebát!

 

P.S.: Rozhodně tímto článkem nechci říct, že bych v manželství byla nešťastná nebo nespokojená. Ani v něm nechci obsáhnout všechny aspekty manželství, protože na to by nestačilo ani padesát takových článků. Co chci říct je to, že někdy je to těžké, ale přesto je to krásné:)