Není to tak dávno, co jsme s jednou kamarádkou rozebírali téma mít rád vs. milovat. Od té doby se mi neodbytně honí hlavou několik myšlenek, tak je hážu "na papír":)

Máš mě i něco víc než rád?

"Mám Tě rád." "A máš mě i něco víc než rád? Miluješ mě?" Och, jak by si (zřejmě) každá žena přála slyšet z úst svého milého, že ji miluje. Jak se nám to "mít rád" zdá někdy obyčejné a nedostačující. Vždyť máme rádi horký čaj k snídani, vanilkovou zmrzlinu, modrou barvu, slunečné počasí, písničky Dády Patrasové...
A tak není divu, že když už jsme s dotyčným ve vztahu nějaký ten pátek, tak bychom si přáli, aby k nám měl vřelejší vztah než k žížale Jůlii (což většinou není tak těžké:)) nebo k vanilkové zmrzlině (což už může být komplikovanější). Nějak podvědomě se nám s tím "správným" vztahem spojuje sloveso milovat. "Jenom" mít rád nám nestačí. 

Milovat, "milovat" nebo milovat se?

Úskalí jazyka českého je ovšem v tom, že i samotné sloveso milovat má nesčetně mnoho použití. Takže milujeme čokoládu, Toma Hankse nebo Seana Conneryho, jazzovou hudbu a večerní procházky. Zároveň "milujeme" tu hloupou husu odvedle, sousedova psa, matematiku a toho *** vedoucího.
A to jsme dosud používali jenom samotné sloveso milovat. Co když k němu přidáme malé nenápadné slůvko "se"? Pak se teprve začnou dít věci! Vždyť dnešní společnost už ani nezná jiný význam tohoto sousloví než ten jeden, v jehož světle i Ježíšova překrásná výzva "Milujte se navzájem" vyznívá jako pobídka k hromadným orgiím.

Jako já jsem miloval vás

A tak se můžem ptát, co se to po nás vlastně chce, když nás někdo žádá, abychom ho milovali. Máme ho mít v oblibě jako čokoládu, nesnášet jako protivnou sousedku, nebo to má být snad neslušný návrh? Ježíš ale v oné větě nekončí slovem navzájem, On pokračuje: "jako já jsem miloval vás."
A najednou by nám mělo být jasné, co se po nás chce. Chce se po nás vztah, opravdový, upřímný a hluboký. Chce se po nás oběť a odpouštění, ochota položit za druhého svůj život, když nebude zbytí. Chce se po nás to, co popisuje Pavel v listu Korintským.
To nejsou malé požadavky. A možná proto se utíkáme k onomu prostému "mít rád", které se nám tolik zavazující nezdá. Vždyť kdo z nás může s klidným srdcem vyslovit, že druhého miluje, když si před oči postaví obraz Ježíšovy lásky? 

Dobrá zpráva je, že před Bohem se nemusíme tvářit, že jsme dokonalí. Stejně nás prokoukne. On ví, že v tom našem milovat je na rozdíl od toho jeho řada nedostatků. A tak to naše "miluji Tě" může znamenat "Mám Tě opravdu a z celého srdce rád a snažím se ze všech sil, ale někdy mi tolik lezeš na nervy, že to nevydržím. Je mi to moc líto, ale jsem jenom člověk. Ale určitě si pro Tebe přeju jen to nejlepší, akorát někdy neumím poznat, co to je. Tak mi prosím odpusť a podej mi ruku." 

 

PS: Moc se mi líbí, že pro mého muže jsou slova "Miluji Tě" něčím natolik silným a důležitým, že mi je poprvé řekl až po svatbě. Zastává totiž názor, že by jimi člověk neměl plýtvat, ale měl by si je schovat až pro tu jednu jedinou osobu. Nejdřív mi to bylo možná trochu líto, ale ten pocit, když jsem je pak poprvé slyšela a věděla, že jsem první, komu je kdy řekl, se ničemu nevyrovná:)