Většina lidí vstupuje do manželství s tím, že druhého miluje. Nevěsta chce být šťastná vedle svého ženicha a zároveň jej činit šťastným a naopak. Ale jak na to?

Zrovna včera jsme si s manželem četli z knihy Garyho Chapmana Kéž bych byl býval věděl... (mimochodem, doporučuji všem, kdo aktuálně uvažují o manželství). Hned první kapitola má název Kéž bych byl býval věděl.., že zamilovanost není dostatečným základem pro dosažení úspěšného manželství. Dovolte mi malou citaci:

Někdy říkáme, že někdo je "zamilovaný až po uši". Když slyším tento obrat, vybaví se mi lov v džungli. Lovci vykopou jámu na stezce, kudy zvěr chodí pít, a zakryjí ji větvemi a listím. Ubohé zvíře běží stezkou a hledí si svého. Najednou padne do jámy a je v tom až po uši. 
Takto mluvíme o lásce. Jdeme životem, hledíme si svých povinností, a pak se náhle rozhlédneme po místnosti nebo  po chodbě, a hele, támhle jde... on či ona. A my se zamilujeme až po uši. Nedá se s tím nic dělat. Nemůžeme to nijak ovládat. Víme, že nás čeká manželství - a čím dřív, tím lépe.  ...
Mnohdy vůbec nezvážíme, že naše společenské, duchovní a intelektuální zájmy jsou hluboce odlišné. Naše hodnotové systémy a cíle jsou nekompatibilní - ale my jsme přece zamilovaní! Toto tragické chápání lásky vede k tomu, že po roce manželství sedí takový pár v mé kanceláři a říká: "My už se nemilujeme."

Už tolik slov bylo napsáno o tom, jak propastný rozdíl je mezi zamilovaností a láskou. Přesto si stále někteří myslí, že když nebudou mít ty správné "motýlky v břiše", nemůžou být s tím druhým šťastní. Když z páru nečiší zamilovanost na sto honů, je hned označen jako nudný, suchý a jejich sňatek je mnohdy považován pouze za "sňatek z rozumu". Ovšem na druhou stranu, já považuji svatbu ze zamilovanosti za "sňatek z nerozumu":). Jak říkal jeden známý, ve správném vztahu se musí pojit tři složky: cit, rozum a vůle. Musím druhého milovat a ctít, musím rozumem vědět, že je pro mě dobrým protějškem (např. že budeme schopni spolu vycházet, zajistit rodinu atd.) a musím chtít po jeho boku strávit celý život.

Co ale znamená milovat? Znamená to snad mít neustále v očích zamilovaný pohled a večer si navzájem říct, jak se máme rádi? Musíme se neustále na veřejnosti držet za ruce, kolem pasu, kolem ramen, škádlivě se po sobě dívat, tajemně se uculovat a do toho si každou chvíli dát pusu, čas od času vášnivou, aby okolí vidělo, jak moc se máme rádi? No, tohle tedy rozhodně není můj "šálek kávy". 
Zato když mi manžel přinese jenom tak z práce medvídky Pom-bär, protože je zrovna měli v akci, vím, že mě miluje. Když mi pomáhá s večeří, přestože není nijak zdatný kuchař a nijak tuto činnost nevyhledává, vím, že mě miluje. Když mi z práce pošle smsku, že mu moc chutnal oběd, vím, že mě miluje. Když se mnou jede v sobotu na nákup, vím, že mě miluje. Když mi pomáhá s úklidem, přestože má zrovna nemálo práce s učením, vím, že mě miluje. 
Podobně když mu v neděli oběd nejen uvařím, ale ještě jej ozdobně naservíruju a zavolám jej už k hotovému stolu, vidím mu na očích, že ví, že jej miluji. Když ho nechám v sobotu dlouho spát a jdu koupit čerstvé rohlíky k snídani, ví, že jej miluji. Když jej po návratu z práce na stole čeká čokoláda, ví, že jej miluji. Když mu pomáhám s nádobím, přestože ještě nemám opravené všechny písemky, ví, že jej miluji. 

Láska není o tom, kolikrát si řeknem "miluji tě". Láska je spíše o tom, kolikrát to dokážeme konkrétním skutkem. Nemusí to být zrovna modré z nebe. Někdy stačí opravdu jen málo, aby to druhého potěšilo a ukázalo mu to, že jej máte rádi. A oni "motýlci v břiše" jsou pak už jen přidaná hodnota.

P.S.: Po přečtení prvních komentářů přidávám pro další čtenáře dovětek. Tento článek si rozhodně neklade za cíl vyjmenovat všechny aspekty lásky. Je jen jedním z celé řady článků, které jsem o manželství a lásce napsala a snad ještě napíšu. Zaměřuje se na jeden konkrétní problém a nemůže tedy postihnout celou šíři tématu manželské (ani jiné) lásky:)