Měli jsme na víkend "půjčené" děti. Teta se strýcem si chtěli odpočinout, tak jsme se starali o sestřenky - dvojčata, o kterých už pravidelní čtenáři tohoto blogu mnohé slyšeli:)

Chtěli jsme jim (no a sobě taky) připravit nějaký zajímavý program, tak jsme se rozhodli vzít je po obědě do ZOO. Mysleli jsme si, že budou mít radost a že je budou zajímat různá ta exotická zvířátka, která znají z obrázkových knížek. Namísto toho se po prvních pěti minutách v ZOO ozvalo: "Ňiňo, já mám hlad!" Po dalších pěti minutách: "Mě už bolejí nožičky." A završila to otázka: "Tak Ňiňo, kdy už půjdem na ten oběd?" Podotýkám, že se ozvala v době, kdy už každá měla v sobě jeden rohlík a polovinu balení Bebe sušenek. 

Po celou další dobu strávenou v ZOO se střídavě ozývaly otázky typu "Kdy už půjdem na to hřiště?" a "Můžeme jít na klouzačku?" a veškeré pokusy o probuzení zájmu o exotickou zvířenu byly zmařeny hned v počátcích. No, aspoň že jsme viděli toho papouška kakadu (otoč se, má milá, dozadu...).

Byla jsem trochu zklamaná, že pečlivě naplánovaný program se ani zdaleka nesetkal s ohlasem, jaký jsem čekala. A pak mě napadlo, že tak to nezřídka funguje i v (našem) manželství. Něco naplánujeme, připravíme, řekneme si, jakou ten druhý bude mít radost... A přitom jsme si ani dopředu nezjistili, jestli ten druhý o to opravdu stojí. S něčím se namáháme zbytečně, protože ten druhý námahu nedokáže patřičně ocenit, protože čekal něco jiného. 

Tak manžel zařídí důležitou věc, přijde domů nadšený, jak rychle a jednoduše se mu podařilo vše vyjednat a čeká, že žena bude mít stejnou radost jako on. Zvlášť, když s tím ona sama neměla žádné starosti. A místo toho je žena zklamaná, že ji postavil před hotovou věc, aniž by jí o tom předem řekl. A cítí se přehlédnutá a postavená na vedlejší kolej. 

Manželka zase naplánuje na volný večer zajímavý program a těší se, jak si to spolu užijí. Vždyť vybrala takové činnosti, které mají oba rádi a zařídila vše potřebné, její muž přijde k hotovému. A on zatím přijde "hotový" a jediným aktuálně lákavým programem je pro něj dlouhý spánek. 

A tak by se dalo pokračovat. Oba dělají spoustu věcí, o kterých si myslí, že by se tomu druhému mohli líbit, a přitom se vzájemně míjejí. Myslí si, že jeden druhého už znají a dokáží mu udělat radost a pak najednou přijde ono "bolení nožiček" a člověk se diví, kolik toho ještě neví:) A tak se učí a pozoruje dál a v momentě, kdy už si myslí, že je to ono, chce jeho drahá polovička místo pozorování žiraf pozorovat hranolky v kelímku:)

A o tom to manželství je. Nic není předem dáno, všechno se může měnit. Neexistuje žádný seznam aktivit, který při správném dodržování zaručí spokojenost vašeho životního partnera. Ano, je spousta takových manuálů a manuálků, které vytvořili životní zkušenosti jiných nebo vaše vlastní, které vám mohou na té cestě pomáhat, ale je potřeba je neustále doplňovat a aktualizovat na novou verzi:) A já myslím, že je to dobře. Protože pak i po "zpackané" přípravě programu může přijít odměna. Tak jako když nám druhý den děti u snídaně na výhrůžku, že už je příště nebudem v Brně chtít, řekly: "Ale nám je tady s váma dobře!" A myslely to vážně a pak se jim moc nechtělo odjet. 

Takže muži můj: "Je mi s Tebou dobře." A myslím to vážně a rozhodně se mi od Tebe nechce odjet:))