... jak je možné, že ještě nejsou v tom alias těhotné alias v jiném stavu alias v očekávání...

 Dokud jste svobodní, nejspíše vám to tak nepřijde nebo si toho ani nevšimnete. V momentě, kdy se ale stanete vdanou ženou (resp. ženatým mužem) a od vaší svatby uplyne doba delší než pár dní, začne to být nedílnou součástí vašich konverzací. Pokud teda nežijete někde na samotě u lesa, kde můžete konverzovat akorát tak s liškama přejícíma vám dobrou noc. O čem je řeč? O katolickém předsudku "do roka a do dne". 

Jakmile jste katolík a katolička a máte katolickou svatbu v katolickém kostele (nebo i jinde, ale s katolickým obřadem) a k tomu ještě se pohybujete v katolickém prostředí, tak se tomu nevyhnete. Zcela samozřejmě se od vás očekává, že do roka a do dne od novomanželského polibku vám bude doma něco brečet (a nebude to manželka krájící cibuli, ani manžel při pohledu na stav vašeho bankovního konta). Je mi celkem jasné, odkud se toto přesvědčení bere. Dříve bylo časné narození potomka po svatbě věcí velmi běžnou. Co už mi jasné není, je to, proč to propánakrále pořád přetrvává, a proč to tolika lidem leží na srdci tak moc, že neváhají se při libovolně nevhodné příležitosti zeptat, kdy budete mít rodinu, jestli už jste v tom, jestli si ještě opravdu můžete popíjet tu vodku s džusem, případně (což byl vrchol, jediné štěstí bylo, že ta otázka nebyla položena v přímém rozhovoru) jak je možné, že ještě nejste těhotná, když katolíci de facto neuznávají žádnou antikoncepci... Nehledě na to, že dost často se vás nebojí zeptat lidé, které vidíte poprvé v životě.

Proto tady a teď na rovinu píšu: Není nic divného na tom, když vdaná katolická žena ani rok po svatbě NENÍ těhotná. Existuje celá řada naprosto přirozených důvodů, proč tomu tak může být. Už jenom to, že v celém cyklu ženy není zas až tak moc dnů, během kterých žena může otěhotnět. Nehledě na to, že spousta žen má cyklus nepravidelný, případně může mít problémy s ovulací. Nejsem lékař specialista, abych to tu vyložila podrobně, ale zájemci o tuto problematiku jistě najdou celou řadu odborných článků a literatury v knihovnách kamenných i virtuálních. A to ještě ty správné dny nejsou všechno. Co když je jeden z manželů zrovna v tu dobu někde jinde? Nebo co když některý z nich, případně oba, má zrovna nějakou zdravotní indispozici? A dokonce i když už se podaří, že jste ve správný čas na správném místě, ještě to nemusí znamenat, že vaše snažení bude završeno úspěchem. Vždyť takové oplodnění je vlastně malý zázrak (jak by jistě potvrdil každý, kdo o tom někdy slyšel nějakou odbornější přednášku). 

A když zde už první krok nazývám malým zázrakem, co teprve ty následující! Mnohem větší zázrak je pak ve zdraví prožít celých devět měsíců těhotenství (a to nemluvím o tom, jak obrovský zázrak je pak i porodit zdravé děťátko). Poslední dobou čím dál častěji slýchám o ženách, jejichž těhotenství skončilo v pátém, sedmém, osmém, devátém či jiném týdnu, případně ještě dříve. Někdy si s tím tělo poradí samo, jindy musí taková žena do nemocnice. Ať je to však tak či tak, vždy je to jistě velký nápor na psychiku oné ženy (a jejího manžela samozřejmě také). A to ani nemluvím o tom, když o svého drobečka přijdete už někdy v pokročilejším těhotenství, to musí být teprve kruté. A teď si představte, že se potkáte s manželi, kteří zrovna něčím podobným prošli, a vy zahájíte konverzaci velmi diskrétní otázkou, kdy že už si KONEČNĚ pořídí nějakou tu rodinu? Pokud ani jeden z nich nemá v ten moment alespoň drobné nutkání dát vám jednu za ucho (v tom lepším případě), pak to musí být obrovsky silní a vyrovnaní lidé. 

Také nemusí jít nutně vždy jenom o důvody zdravotní. Co když se ti dva prostě rozhodli s přírůstkem do rodiny ještě počkat, používají PPR a ona jim funguje? Mohou je k tomu vést různé pohnutky. Třeba si žena nejprve chce něco odpracovat, aby měla nárok na mateřskou. Nebo si chtějí nejprve opravit domek. Nebo prostě jen chtějí strávit nejprve nějaký čas sami dva, bez řvoucího uzlíčku, který se stane na nějakou dobu totálním středobodem domácnosti. Nebo z úplně jiného důvodu. Nejsem přítelem dlouhého několikaletého odkládání, kdy každé až budeme mít ... následuje další až bude hotovo ..., ale pokud je to v přiměřené míře a s rozumem, nevidím na tom nic špatného. 

Nakonec, ať je to u konkrétního páru jak chce, myslím, že jedno je vždy společné: Nikomu (kromě těch dvou, samozřejmě) do toho NIC NENÍ. Zeptali byste se snad někoho na potkání, zda měl včera se svou ženou sex? Předpokládám, že by vám taková otázka přišla poněkud nevhodná a intimní. Nemyslím si, že rozhovor o výše uvedeném by byl intimní méně. Proto apeluji na všechny čtenáře a čtenářky ještě jednou: NEPTEJTE se vdaných žen (ani jejich mužů), kdy už se konečně jejich domácnost rozroste. Až přijde ten pravý čas, jistě vám to s radostí oznámí sami. 

PS: Samozřejmě, něco zcela jiného je, když se při večerním posezení u vínka s dobrými přáteli stočí hovor na téma dětí a oni se vás nevtíravě zeptají, jak to máte vy. Doufám, že rozdíl oproti situaci, kdy to na vás na veřejnosti huláká bývalý spolužák vašeho manžela, je každému jasný.