Myslíte si, že manželství je nuda?

Čas od času, když jsem nemocná a musím zůstat pár dní doma a šetřit se a když už jsou všechny knihy z knihovny přečteny a všechny naplánované filmy shlédnuty, zabrouzdám z dlouhé chvíle na různé "chytré" webové stránky pro ženy. U některých vysoce zajímavých a čtivých článků pak rozkliknu i komentáře, hnána veskrze touhou zjistit, zda je naše generace opravdu tak zkažená, jak o ní s potěšením tvrdí generace předchozí.

Nedávno jsem při podobném brouzdání narazila na nějaký článek, u něhož si nějak nevybavuju, o čem přesně byl, ale téma mělo co činit s manželstvím (a tuším, že i oním oblíbeným slovem na tři písmenka). Článek sám o sobě by totiž až tak zajímavý nebyl, co mě ale dostalo, byly právě komentáře. Většina z nich se shodovala na tom, že žít celý život v manželství s jedním člověkem je nuda, stereotyp a hrozný opruz, že teprve po rozvodu začaly dotyčné pořádně užívat života, že po těch třech letech manželství už to nešlo vydržet a bylo potřeba si najít za manžela náhradu... Popravdě, z těch několika stovek komentářů se mi už po prvních dvaceti udělalo tak nevolno, že dál jsem nečetla.

 

A zavzpomínala jsem na svůj vlastní vztah. A na to, že jsme svoji sice teprve rok, ale spolu už nějaký ten pátek, a přesto ve vztahu nevidím ani stereotyp, ani nudu. Vzpomněla jsem si u toho, jak jsme asi před dvěma (nebo už třema?) lety vyrazili na výlet do přírody uprostřed naší metropole. A jak jsme stáli pod svahem, odkud vedla hezká, pohodlná a široká lesní cesta oklikou vzhůru. A jak Obi z plna hrdla vykřikl: "Nino, dobrodružství!" a s nadšením loveckého psa ženoucího se za kořistí se začal drápat přímou čarou vzhůru do svahu. A jak jsem supěla po tom zrádném svahu plném jehličí a podkluzujícího listí za ním, obuta v naprosto nevhodné obuvi. Jak jsem se snažila udržet na každém silnějším stéblu trávy a má mysl mi u toho předestírala barvité obrazy Niny koulející se v kotrmelcích z toho kopce, kterak si pak dole rozbije hlavu o strom. Naštěstí se hororový scénář nekonal a kromě několika škrábanců jsem tehdy výlet přežila bez úhony. Když ale slyším při jakékoliv společné procházce slovo dobrodružství, ježí se mi ještě teď všechny chlupy na těle a urychleně hledám nějakou hezkou rovnou asfaltku, po níž se zatvrzele vydávám vpřed, ignorujíc toužebné pohledy svého muže:)

 

Pravda, podobné příhody se nám nestávají každý den. Přesto mám pocit, že dnešní doba tak nějak zoufale volá po neustálé akci a moderní člověk potřebuje neustále nové adrenalinové zážitky. Rozhodně musí vyzkoušet aspoň jednou za život seskok padákem, bungee-jumping, potápění, kurz přežití a všechny ty příšerné pouťové atrakce. Ale protože už všude byl a všechno zná, hledá dál. Jak moc se mi zvedne hladina adrenalinu, když zkusím podvést svoji ženu? Přitom našim předkům jako dostatečný adrenalinový zážitek bohatě stačil nějaký ten ničivý požár lesa nebo vesnice, špatná úroda, nebo smrt kravky živitelky. Mně osobně bohatě stačila porouchaná lednička ve čtyřicetistupňových vedrech, jízda přes Buchlovské hory fordem na tři válce nebo proražená nová zimní guma. Když chci zažít nějaké to dobrodružství a otestovat sama sebe, jak funguji v extrémních situacích, stačí se projet s ČD z Brna do Valašských Příkaz, ať už přes Přerov nebo Bojkovice. 

 

Pro mě je manželství super dobrodružství. Je to jako číst detektivku, s tím rozdílem, že nemůžete nalistovat na konec a přečíst si, kdo je vrah (i když, já sázím na zahradníka:)). Připomnělo mi to Forresta Gumpa: "Život je jako bonboniera. Nikdy nevíš, co ochutnáš." Stejně tak je to i v manželství. Nikdy nevím, který den mi přinese jen "obyčejné" zápletky, kdy mě manžel překvapí příjemně, kdy nepříjemně, kdy mně se podaří překvapit jeho nebo kdy nás překvapí okolnosti... Myslím, že tady platí víc než kde jinde ono "jaký si to uděláš(te), takový to máš(te). Budete-li chtít mít manželství nudné a stereotypní, věřím, že se vám to může podařit už za měsíc. My jsme si ale místo nudy vybrali dobrodružství:)