Tak, a je to tady. Dnem 15. 9. 2013 jsme se přestali řadit mezi novomanžele, abychom úspěšně zapluli do řad "jenom" manželů.


Je už téměř tradicí, že u příležitosti výročí se od vás očekává jistá bilance. A je jedno, jestli jde o výročí založení univerzity, úmrtí slavného spisovatele nebo trvání dobrovolného hasičského sboru. Pravdou je, že výročí první toho k bilancování většinou až tolik neskýtá. Na druhou stranu, společný život dvou zcela odlišných osob bývá natolik rozmanitý, že už pouhý rok jeho trvání přináší nemálo zaznamenání hodných událostí:)

 

A co nám tedy první rok svazku manželského dal a vzal?

 

Musím říct, že mnohé. A to jak u toho dávání, tak braní. Především, dali jsme se jeden druhému navzájem. A taky jsme si vzali jeden druhého. Což nám oběma dalo spoustu nových podnětů k rozmýšlení, rozpravám a nezřídka i rozmíškám. Dalo nám to také spoustu příležitostí zjistit, co se v nás skrývá a prokázat své schopnosti. Jako například kolik různých pokrmů manželka dokáže uvařit z aktuálních zásob v ledničce nebo jak si manžel umí poradit se zákeřně kapajícími vodovodními kohoutky. V neposlední řadě nám to dalo možnost prožívat po křtu, eucharistii a biřmování další z pokladnice svátostí. Zároveň nám to vzalo poslední zbytky soukromí a zmenšilo nároky na osobní prostor.

 

Ne všechny ztráty jsou ovšem vpravdě ztrátové. Kromě zbytků soukromí jsme snad během tohoto roku (a převážně během asi tak prvního měsíce) ztratili (snad) poslední zbytky iluzí o idylce manželského soužití. Abyste rozuměli, my jsme jich nikdy příliš neměli. Naštěstí jsme nepatřili mezi páry, které se berou ještě v období růžové zamilovanosti nebo čekají, že se jejich partner svatbou změní... a pak krutě střízlivějí záhy po svatbě. My jsme už dávno před svatbou věděli, že ani jeden z nás není ideální člověk a že kromě předností máme i nějaké ty zadnosti:) Dokonce na snoubeneckém kurzu po jedné přednášce jsme chvíli pochybovali o tom, jestli jsme dostatečně kompetentní k tomu být jeden druhému manželem. Čas ukazuje, že kompetentní až tak úplně nejsme, ale Hospodin ve své nekonečné dobrotě vyrovnává nedostatek kvalifikace svými obrovskými milostmi. 

 

Jak si to tak po sobě čtu, zjišťuju, že ta bilance dalo/vzalo je poněkud jednostranně vychýlená směrem k dalo. Možná si mnozí pomyslí, že to je pořád ještě to zkreslené vnímání reality manželského života optikou nadšené novomanželky. Musím říct, že ač se snažím psát většinou optimisticky, stihli jsme si za ten rok prožít mnohé a zdaleka ne všechno byla ona kýžená procházka růžovým sadem. Je toho spousta, na co vzpomínáme s radostí nebo s úsměvem a co bychom si rádi někdy zopakovali. Je nemálo i toho, co bychom si už nikdy zopakovat nechtěli, co bylo těžké a někdy bolestné. Ale ač to bude znít jako klišé, osvědčilo se nám, že ve dvou se to lépe táhne. Pokud ovšem táhnete spolu, a ne každý na jinou stranu.

 

A já můžu s klidným svědomím říct, že po tom roce svého muže nemiluji o nic míň než na začátku, naopak mnohem mnohem víc. A zdaleka ne jen kvůli tomu, že jsem od něho k bavlněnému výročí svatby dostala jako překvapení super teplé ponožky na své věčně zmrzlé dolní končetiny:))