,,Existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak." (A. Einstein)

Dodnes si myslím, že to, že mám právě takového manžela, jakého mám, je malý zázrak – a dokonale promyšlený Boží plán. Abychom se my dva vůbec někdy mohli dát dohromady, musela se stát celá řada ne zcela triviálních událostí. Předně, oba jsme museli studovat v Brně. V manželově případě to nejspíš byla celkem jasná volba, zato já jsem dlouho váhala mezi Brnem a Prahou. Kamarádi a kratší dojezdnost nakonec zapůsobili ve prospěch dříve jmenovaného. Jak se později ukázalo, bylo to jen dobře:)

 

Po započetí studia v Brně bylo ovšem nutné ještě seznámit se s Radiem, potkat se s ním ve vlaku cestou z festivalu pod Věží a přijmout jeho pozvání na rozlučkový večer, který se konal na lifu. (Čemuž muselo samozřejmě předcházet založení signálů, HejTiho velký sen o společném bydlení lidí podílejících se na nich, sehnání příhodného domu a přestěhování Obiho v tato místa atd.) Dále muselo dojít k mému spřátelení s obyvateli lifu, odchodu Vendy z Brna, prodlužování studia (aby se mi chtělo odejít z kolejí) a mému stěhování na life, kde potom muselo dojít k celé řadě větších i menších příhod a událostí, abych pochopila, že právě tento klučina se mi vrývá do srdce proto, aby tam zůstal zapsán už navždy. 

 

Myslím, že i kdybych sama hledala dlouhá léta napříč republikou, sotva bych našla někoho, kdo by se ke mně hodil víc než můj manžel. Není samozřejmostí, že máme společných hodně věcí (těch podstatných) a v hodně se zase doplňujeme. Není samozřejmostí, že jsme oba praktikující katolíci, zapojující se nějakým způsobem do chodu svých farností a také do chodu signaly.cz:) Není samozřejmostí, že máme na řadu důležitých věcí názory natolik podobné, abychom si rozuměli, a přitom dostatečně různé, abychom o nich mohli diskutovat u nedělní kávy. Stejně tak jako není zdaleka samozřejmé, že on je natolik mírný a flegmatický, aby klidnil mou cholerickou povahu, ale přitom dostatečně rázný, aby sebou nenechal orat a vláčet. A samozřejmostí není ani to, že si rozumím s jeho sestrou a celou rodinou, stejně jako on s tou naší a máme vzájemně velmi dobré vztahy.

 

Ani jeden z nás není vegetarián. On sní, co mu uvařím, a nikdy mi to nezapomene pochválit. Nevyžaduje slavnostní nedělní obědy a když jsou někdy z nedostatku sil, času či surovin v neděli špagety, má dokonce radost, protože je to jedno z jeho nejoblíbenějších jídel:) Nevadí mu mytí nádobí, což je činnost, která mě jednak nebaví, jednak mi způsobuje pravidelně ekzém. Je shovívavý k nepravidelnosti mé úklidové činnosti a když jsem nemocná, uklidí celý byt místo mě. Dokud má na sebe aspoň jedno tričko, je shovívavý i k obrovské hromadě nevyžehleného prádla nastřádané za několik týdnů. Nejvíc se mu líbím nenamalovaná, což jsem asi tak 360 dní v roce, protože mě to nebaví a ani to pořádně neumím. 

 

Nezapomíná na naše výročí. Když se koupu, umyje mi vlasy. Nedávno bez říkání vyčistil naši plynovou troubu, protože byla hrozně zašlá. Přestože je programátor, umí opravit nejen můj zaseknutý počítač, ale i kapající kohoutek v kuchyni. Přestože nerad zbytečně utrácí, koupí mi každý měsíc k datu svatby květinu nebo čokoládu. 

 

Jak si to tak po sobě čtu, budu raději končit, nebo mi ho ještě někdo přijde ukrást:) Ale nepíšu tu ten článek proto, abych se chlubila nebo abyste mi záviděli. To, že mám muže, jakého mám, není zásluha moje, ale Někoho, kdo nás přesahuje. Tímto článkem Mu vzdávám hold. Zároveň jím děkuji svému muži, protože to se mnou v poslední době neměl vůbec jednoduché.