Spolupráce na Božím stvořitelském díle je jistě nádherný, ale nesmírně náročný úkol.
Koutkem oka sleduji naši dceru, jak spí na posteli s roztaženýma rukama a s ovečkou na hlavě. Můžu se tím pohledem kochat už tři měsíce a nejspíš mě to jen tak neomrzí. A jistě mi řada rodičů potvrdí, že není sladšího pohledu než pohled na spící ratolest:)
Vzpomínám na to, jaké byly její první tři měsíce v mém břiše:) Na to, jak jsem mohla v mhd jezdit pouze s bonbónem v puse. Na to, jak jsem ráno co ráno cucala ještě v posteli zázvorové lízátko a jedla jablko, abych byla schopná potom vstát a něco posnídat. Jen tak mezi námi, osoba, která vymyslela pojem "ranní nevolnosti", měla buď ráno celý den, nebo nebyla nikdy těhotná:) Na to, s jakou úzkostí jsem čekala, jestli se tentokrát konečně podaří, aby miminko v mém těle rostlo víc než pár týdnů. Na to, s jakou radostí jsme po skončení prvního trimestru rodičům oznamovali, že se stanou dědečkem a babičkou.
Vzpomínám také na to, jak jsem lehávala ve vaně (pro starostlivé: ne v horké vodě) a pozorovala své vlnící se břicho (to už tam miminko bylo samozřejmě déle než tři měsíce). A taky na to, jak jsem se v té vaně pak už nemohla ani pořádně otočit, natož z ní nějak rozumně vylézt:) Na to, jak v mém šatníku ubývalo věcí, do kterých se ještě vejdu. Na první oblečky, které jsem pořizovala ještě v době, kdy jsem nevěděla, jestli čekáme chlapečka nebo holčičku.
Teď se dívám na velký pytel oblečků, které jsem už musela vyřadit, protože jsou Monice malé. Je až neuvěřitelné, jak nám to dítě rychle roste (můžete hádat, kolik teď měří:)). Konečně začínám chápat význam slov, že běh času se nejlíp pozná na dětech a taky ty věčné poznámky dospělých "ty jsi ale vyrostla". Zdá se mi, jako by to bylo včera, co mi ten uzlíček poprvé svěřili do rukou, a přitom už od té doby uběhly víc než tři měsíce. Za ty tři měsíce mi chybí odhadem tak 200 hodin spánku, v koši se kupí nevyžehlené prádlo z několika praček, okna zoufale volají po umytí a kuchyň už by konečně chtěla svoje poličky. Zdá se ale, že nic z toho našemu dítěti nebrání ve spokojeném spánku. Tak proč by mělo mně?
Komentáře
:-D Zdá se ale, že nic z toho našemu dítěti nebrání ve spokojeném spánku. Tak proč by mělo mně?
Krásné. Veľmi príjemné posledné dve vety.
Ak si človek prečíta článok od nejakej "supermatky", má pocit, že je fakt nula, alebo niečo nezvláda. Myslím, že Zdeňka sa fakt blíži k tomu úplne normálnemu "stavu" matky a normálnemu pohľadu na vec... Čítalo sa príjemne.
@terre-eau: Co presne si mam predstavit pod pojmem supermatka?
mě ranní nevolnost nic neříká, za to mi bývalo pěkně blbě po obědě a k večeru, naštěstí to trvalo ,,jen" 3 měsíce...Našemu trpaslíkovi je rok a půl, váží 13kg a neustále mi utěká za zvířectvem v našem chlévku, ogar z gruntu sa nezapře ;-)
Krásné, povzbuzující čtení! :-) Kdosi mi říkal, že každá maminka dostane takové dítko, na nějž akorát stačí. Které je plačtivější a náročnější, ta maminka si může blahopřát k osobním kvalitám. ;-)
jedno dítě žádné dítě, se říká :-D ale bude pro mě výzva mít 2 děti, zatím si to nedokážu představit :-o
Krásný článek :) A poslední dvě věty jsou pravdivé - akorát na to někdy zapomínám a zbytečně se pak stresuju :)) Ono asi naše děti jednou nebudou vzpomínat, jestli měly vzorně vyžehlená trika, čisté tepláky a doma super lesklou podlahu, ale spíš na jiné chvíle s rodiči :) A ano, není sladšího pohledu než pohled na svou spící ratolest :D A hádám, že už Monika má 68 cm :-)))
@terre-eau: Tak k "supermatce" mám fakt daleko:)) A děkuju, pochvala od Tebe mě těší obzvlášť.
@Heléné: No tak 13kg už není moc trpaslík:o)
@MarjánkaN: Díky, už sem něco podobného taky slyšela. Jen si někdy říkám, jestli se někde nestala chyba... naštěstí má naše dítě skvělého tatínka:)
@majkiii: No 68 cm by na tříměsíční holčičku bylo fakt už hodně:)) Je to o 5 cm míň, ale i tak jsme v horních 75%.
@Zdendanda : No vidíš, jak už jsem mimo :D A to není tak dávno, co jsem měla takové škvrně doma :D
@Zdendanda já vím, je trošku těžší než ostatní děti v jeho věku, ale když se narodil měl 3,70kg, druhý porod by mohl být brnkačka, si říkám :-D
Krásně napsané. Díky. Já to vidím takhle: Když se prostě něco děje, tak mamince nezbývá, než to zvládnout a dokáže věci, které by jinak těžko zvládla a nebo se k nim dlouho odhodlávala. V mém případě třeba řízení sama v noci po dálnici s dítětem, které má vysokou horečku... Prostě, když musíš, tak musíš.... Ale kdybychom spoléhaly jenom na sebe.....
Ja mela 13 kg v roce;D (o par let pozdeji by to sotva nekdo poznal... a to trva dodnes) Mala je rozkosna!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.