Jsou věci, na které se prostě připravit nejde...

 Jak říkal jeden zkušený instruktor v autoškole: „Autoškola z vás řidiče neudělá. Po absolvování autoškoly jste pouze držitelem řidičského průkazu. Řidiče z vás udělají až zkušenosti a cvik.“

 

Podobně svatba z vás neudělá dokonalého manžela/manželku, pouze držitele oddacího listu. A narozením dítěte se nestáváte automaticky dobrým rodičem. Jenomže, i když absolvujete různé kurzy a přednášky na téma jak se připravit na porod a jak zacházet s novorozencem, i když navštěvujete své známé s malými ratolestmi, i když si koupíte tlusté bichle plné veledůležitých rad pro nastávající maminky, předplatíte chytré časopisy nebo prolustrujete internetové diskuze, na některé věci se prostě připravit nejde. Můžete mít sebevětší zkušenosti s hlídáním mladších sourozenců a cizích dětí, jakmile držíte v ruce své vlastní miminko, je všechno jinak. V případě, že se počůrá (nebo něco horšího), nemůžete je předat matce a rychle se rozloučit, protože tou matkou jste vy sama. Nemůžete je ani reklamovat, když se na něm něco porouchá, protože k miminkům se nevydávají záruční listy. A v porodnici by je nejspíš zpátky nechtěli. Zkrátka, co opravdu obnáší ono „být mámou“ se dozvíte, až když se ji stanete. A co obnáší být mámou miminka, které potřebuje speciální péči, už je kapitola dočista sama pro sebe.

Nemyslím si, že na něco takového by se člověk mohl nějakým způsobem připravit. A to ani když už od poloviny těhotenství ví, že s miminkem něco není a nejspíš ani nebude v pořádku. Je to něco, co člověk nejspíš nikdy tak úplně „nerozdýchá“. Je to, jako když absolvujete jenom teoretickou přednášku o plaveckých stylech a pak vás někdo hodí do vody. Najednou se musíte potýkat se spoustou věcí, které ze břehu vypadaly jednoduše a nezákeřně. Vypustíte z hlavy veškeré pokusy o eleganci pohybu a ze všech sil se prostě snažíte neutopit.

Nejspíš to vidím zkresleně, protože nemám osobní zkušenost s tím, jaké to je, starat se o své vlastní zdravé dítě. Ale z určitého úhlu pohledu si myslím, že je jednodušší starat se o dvě nebo i tři zdravé děti, než o jedno se specifickými potřebami. Už jenom taková „banalita“, jakou je krmení. Nakrmit za rozumnou dobu a bez úhony (vaší i ratolesti) dítě, které nejen že nesedí, ale ještě ani neudrží samo hlavičku, a přitom má už téměř polovinu vaší délky a neustálé nutkání se pohybovat a máchat rukama, je úkol hodný Asterixe:) Vyžaduje to vůli pevnou jako skála, nezlomné odhodlání, obratnost a postřeh akčního hrdiny a trpělivost, že byste s ní mohli i čekat na Godota. A to je jenom jeden příklad za všechny.

Vždycky jsem slýchala, že každá maminka dostane takové dítě, jaké dokáže zvládnout. Občas si říkám, že má o mně Někdo tam nahoře asi vysoké mínění:) Ale když vidím, jak je dcera bojovná a snaživá, snažím se ze všech sil taky. Možná ten boj nepůjde vyhrát, ale určitě můžeme aspoň remizovat.