Sestra Beata. Sestřička. Nikdy jsme jí jinak neřekli. Nejstarší sestra mojí babičky, tedy moje prateta, řeholnice – dominikánka. Jako děti jsme se těšívali, že když přijede sestřička, bude mít pro nás určitě nějakou dobrotu:)

 Vidím to jako dnes. Pošťák přinesl balíček. Už podle úhledného rukopisu a podle oslovení „Moje milá rodina“ bylo jasné, že putuje z kláštera sester dominikánek. Plní radosti jsme jej rozbalili a vytahovali jednotlivé věci na stůl. A při pohledu na tu horu, která se tam nakupila, jsme pak nikdy nedokázali pochopit, jak se do té malé krabice mohlo naskládat tolik věcí. Bylo to jako pět chlebů a dvě ryby v praxi:)

Nebo ten den, kdy byl v jednom balíčku Katechismus s poznámkou „Zdeničce, jak věřím, k úspěšné maturitě“ - přišel někdy v lednu nebo únoru, tj. asi 3 měsíce před maturitou. Nejspíš nemusím psát, jak dopadla. Podobně tomu potom bylo i na vysoké škole. Každé zkouškové jsem věděla, že se za zkoušené a zkoušející modlí celý klášter. A tyto modlitby mají určitě nemalý podíl na úspěšném absolvování mého studia.

Jet za ní na návštěvu do kláštera bylo jako svátek. Nikdy jsem neodjížděla s prázdnou. Nejen, že jsem vezla plný batoh dobrot a duchovní literatury, ale načerpala jsem tam vždy sílu a povzbuzení do všedních dnů a strávila spoustu příjemných chvil ve společnosti této milé, vlídné a hlavně ohromně moudré ženy.

Nikdy nebyla příliš vysoká (ostatně, to máme v rodině) a když šla po pražských ulicích v doprovodu mladých vysokých spolusester, vyvolávalo to nemálo úsměvů. Jednou o ní dokonce kterýsi biskup či kněz prohlásil, že je nejmenší sestřičkou církve svaté:)

I když jí stáří postupně čím dál víc ubíralo na centimetrech i na kilogramech, nijak nezmenšilo jejího ducha, rozum, ani smysl pro humor. Jako dominikánka působila úctyhodných 63 let a prošla řadou míst. Přestože za tu dobu zažila mnoho, a ne málo toho nebylo příliš příjemného, nikdy si nestěžovala. Všechno přijímala tak, jak to přicházelo, a všechny plány a úvahy o budoucnosti i svá skromná přání vždy zahajovala větou „Jak Pán Bůh dá...“. Pánu svěřila celý svůj život. O víře nemusela mluvit, žila ji. Zároveň ji ale nikomu nevnucovala a nikomu se nepletla přehnaně do života, ani nikoho nepranýřovala za jeho hříchy. Vždycky říkala: „On si to Pán Bůh přebere.“ A odevzdala mu to v modlitbě.

Ano, sestřička nás všechny nosila v srdci celý život a každého jednotlivě a všechny dohromady předkládala Pánu. Ještě když jsme za ní byli před koncem roku v nemocnici po vážné operaci, prohlásila, že nemá v noci kdy spát, když se musí modlit za tolik lidí:)

Teď už se za ně za všechny může přimlouvat přímo u nebeského Otce. Úplně ji vidím, jak baví svatého Petra u brány a všechny nás vyhlíží.