Být matkou dítěte se specifickými potřebami je úkol (jak jinak) specifický. Jsou matky, které to zvládají s obrovským vnitřním klidem a silou, s optimismem a nadějí v "lepší zítřky". Pak jsou ty, které to zvládají. A konečně matky, které to nezvládají. Ke kterým se asi řadím já?


Upřímně řečeno, asi někam mezi:) Je to jako se vším. Jsou dny, kdy máte chuť tančit a zpívat a jsou dny, kdy byste nejraději se vším praštili a utekli někam daleko. A to, že je člověk věřící, nemusí automaticky znamenat zjednodušení situace. Poměrně často člověk slýchá, že my věřící máme svoji víru jako jakousi „berličku“. Ovšem v některých momentech ji ani tak nevnímáte jako oporu, spíš si připadáte, jako by někdo tu berli vzal a vší silou vás přetáhl přes záda. A katolické prostředí tomu paradoxně příliš nepomáhá. Když čtete několikátý článek o tom, jak se stal velký zázrak a miminko je zdravé navzdory tomu, že přišlo na svět o x týdnů až měsíců dříve, nebo navzdory tomu, co všechno mu lékaři diagnostikovali v prenatálním období... A přitom se díváte na toho svého ročního novorozence, chce se vám mlátit hlavou do zdi. Nebo si aspoň z plných plic zakřičet pár slov, která by slušná mladá dáma rozhodně neměla mít ve slovníku. Nebo vzít něco, co se při hodu proti zdi roztříští s patřičným rámusem nejmíň na tisíc kusů. Jenomže víte, že nic z toho vám nepomůže.

 

Ono totiž toho, co vám opravdu pomůže, zas tak moc není. A hlavně na to neexistuje univerzální návod, každý si to svoje musí najít sám. A někdy to docela trvá. Já sama si nejsem úplně jistá, jestli už jsem něco takového objevila. Zatím jsou to spíš takové krátkodobé záležitosti, ale zaplať Pán Bůh i za ně. Jako třeba když mě kamarád pozval na ples, protože jedna slečna onemocněla a měli vstupenku navíc. A zavolal mi to zrovna ve chvíli, kdy se mi chtělo zoufale brečet nad tím, jak už to nezvládám. On se ten Pán Bůh stará, ne že ne. Ale vidět to a důvěřovat mu je někdy „písek“ těžké:)

 

Jeden náš známý kněz nám říká, že naším úkolem je stát se svatými, svatými rodiči. Moniččiným úkolem nejspíš bude nám v tom pomoct. Jenom si někdy říkám, že je k vzteku, že taková spousta našich kamarádů se dokáže stát svatými i se zdravými dětmi, jenom my k tomu potřebujeme dítě naprosto výjimečné. A vzhledem k tomu, že můj muž se stal adeptem na světce už v okamžiku, kdy si mě bral, dítě je svaté už skoro rok a nějakou tu dobu ještě bude, nejspíš ta svatost naší rodiny selhává u mě. Ach jo. Ale při pohledu do životopisů světců existují i mnohem zapeklitější cesty, jak se stát svatými, než být obdařen jedinečným dítětem.

 

Důležité je naučit se tuto situaci vnímat opravdu jako obdarování. To, že máme dítě, jaké máme, má nám být požehnáním, ne prokletím. Lehčeji se to píše a říká, než přijímá za své. Ale je mi jasné, že právě tento přístup je cestou k tomu, jak se neutopit v moři sebelítosti. A teď už konec všem úvahám, naše požehnání se právě probudilo a má hlad:)

 

Poznámka na závěr: Článek obsahuje jistou míru nadsázky a nemalou dávku pravdy. Co spadá do které škatulky necháme na posouzení čtenáři. Je to můj způsob, jak se sdílet o tom, co znamená mít doma dítě se specifickými potřebami, a přitom neztratit všechno soukromí.