Báseň jednoho osamělého večera

 

A je mi smutno
když tma padá
a ještě smutněji
když rozpouští se ve svítání

A oči se mi klíží
když noc je ještě mladá
a pevněji se zavřou
když sny se mění v procitání

A až se z té noci
stane stařena
není už v mé moci
být stejná
a mít pocit
že jsem se vším smířena

A v poledne
mě mrazí
a mrazí mě i za soumraku
a milenci i vrazi
odlétli na křídlech tažných ptáků

Je úzko mi a smutno
a nikdo netuší
že ze smutnění
není vykoupení
jen vrásky na duši

A srdce bolavé
se ptá
kdo zalepí mu rány
když ruce zaťaté
jsou dětem podávány

Tu chce se mi stát básníkem
a do kamenných srdcí verše tepat
s hrdiny slavných románů
u ztracených lásek tiše klepat

A pak se probdít do rána
a prosnít do červánků
citovat Cyrana
a širák svěřit vánku
a potom s grácií
uložit se k spánku

K bláznům se stavět čelem
a k rozumu se točit zády
ve frontě na život
si stoupnout do poslední řady