Milí čtenáři (ať už pravidelní či příležitostní) mého blogu. Při pohledu na datum posledního příspěvku si říkám, že vám nejspíš dlužím malou omluvu.

 

Nějak je tu poslední dobou trochu prázdno:) Není to ani tak tím, že by se nenašla chvíle času na psaní, jako spíš tím, že poslední dobou chybí chuť a když už je chuť, tak si zase inspirace dává šlofíka. A tak se překulil letopočet zase do jiného čísla dřív, než jsem se nadála a já si říkám, že takové malé ohlédnutí na začátek roku neuškodí:)

 

Celý ten loňský rok byl tak trochu bláznivý, tak trochu složitý, tak trochu na nervy a tak trochu krásný, jak už to tak v životě bývá. Spousta věcí šla lépe, než bych si byla bývala myslela a naopak přibylo starostí, na které bych bývala ani nepomyslela. Musím ale děkovat Bohu a lidem kolem sebe, za spoustu krásného, co mi (a celé naší rodině) ten rok dal.

 

Měla jsem možnost naplno zakusit jaké to je, když se Pán opravdu stará. Ne nadarmo se v jedné písni zpívá „Hoď svoji starost na Pána a On se postará...“. Byl to první rok, který už jsem prožívala celý s dcerou vedle sebe. Byl o dost jiný, než bývají běžné první roky běžných dětí. Byl ve znamení rehabilitací, stimulací, jednání s úřady... Když jsme začali s manželem zjišťovat, že ceny různých rehabilitačních pomůcek se pohybují v řádu desítek tisíc korun, měla jsem trochu obavy, jak to všechno utáhneme. Nežijeme sice v bídě, ale přeci jen nejsme ani žádní milionáři. A tady se obrovským způsobem projevila Boží milost a štědrost našich přátel i lidí zcela neznámých. Kromě sbírky víček naši přátelé a příbuzní zorganizovali velký Benefiční den ve Študlově, který nakonec (včetně sbírky, která probíhala ještě celý měsíc) vynesl neuvěřitelných 152 tisíc korun. Další benefiční koncert pro Moničku uspořádala ZŠ Slavičín-Vlára a vánoční dárek Monička dostala také od žáků ZŠ Horní Lideč. Stále se nám ozývají lidé s nabídkou pomoci, příspěvků nebo konkrétních pomůcek. Dostali jsme tak zcela zdarma například lehátko, na kterém můžeme cvičit, polohovací „housenku“ nebo hrací deku se stimulačními hračkami. Máme dostatek prostředků na to, abychom dceři zajistili všechny pomůcky, které teď potřebuje. A máme i naději do budoucna, protože On na nás jistě nezapomene.

 

 

Možná je tento příspěvek takový trochu „sladký“. Ale já nemůžu jinak, než neustále žasnout nad tím, jak úžasné lidi nám Pán posílá do cesty. Mám úžasného manžela, který mi stojí po boku a je mi velkou oporou (a spousta žen mi ho závidí:)). Mám skvělou a snaživou dceru, která mě dokáže téměř každý den něčím překvapit. Máme skvělé přátele, kteří nás drží nad vodou, když už to na nás padá a je nám hodně těžko. Mám řadu nových známých díky signálům i díky facebookové sbírce. Od listopadu máme úžasnou slečnu na hlídání, která Moničce úžasně rozumí, věnuje se jí a přistupuje k ní s takovou přirozeností, jako by s podobným dítětem vyrůstala. Díky výtěžku sbírky jsme mohli Moničce také koupit iPad, na který jsme nainstalovali různé aplikace pro rozvoj zraku, sluchu i koordinace oko-ruka. A o Vánocích Monika poprvé začala právě za iPadem otáčet hlavu, když jí ho posunu jinam. Je to sice jen malý krůček, ale pro naši rodinu je to totéž jako obrovský skok.

 

A tak na ten předchozí rok myslím s obrovskou vděčností v srdci a do budoucna se snažím hledět s nadějí a vírou. Díky vám všem, kdo nám pomáháte, kdo na nás myslíte, kdo se za nás modlíte.

Pán Bůh vám to zaplať.