Krása mateřství je jako poklad, pro to, abychom ji našli, je občas potřeba vzít krumpáč nebo lopatu a kopat. Jen někdy musíte kopat hodně hluboko. Nebo si na to rovnou vzít bagr.

 Je poměrně snadné milovat své krásné, zdravé, tiché, dobře prospívající hodné dítě. S dítětem, které řve šest hodin denně (v horším případě nočně), které nechce jíst, rozhazuje vám pětkrát denně všechny skříně nebo mlátí svého mladšího sourozence už je to o něco horší. S dítětem, které se na vás ve 20 měsících cíleně neusměje, neudělá vám pápá ani malá malá, neřekne mama nebo tata (ehm, neřekne vlastně vůbec nic), ba dokonce vás ani není schopné zafixovat pohledem na delší dobu, to není ani tak horší, jako spíš jiné. A náročné.

Je to ostatně přenositelné i do manželství (a jakéhokoliv vztahu). Je snadné milovat manžela, když právě umyl obrovskou horu nádobí a přinesl vám zmrzlinu, když se věnuje dítěti, abyste si mohla zchrupnout nebo když za vás vytírá podlahu. Náročnější je milovat toho stejného manžela v momentě, kdy vámi čerstvě umytou podlahu pošlape ve špinavých botách, rozbije váš oblíbený hrneček, nekoupí pečivo, když už doma není nic k jídlu a paří nějakou betálnou hru na kompu místo toho, aby vám pomohl s péčí o dítě.

Jenže… Byla by láska pravou láskou, kdyby v ní všechno šlo jako po másle? Nebyla by to spíš jen nějaká karikatura lásky?

 

Často od jiných maminek slýchám (nebo čtu), jak je to mateřství hrozně krásné, i když je někdy těžké. Já mívám občas tendence to spíš otočit: “To mateřství je fakt těžké, ale umí být i krásné.”

A pak si sednu s večeří za kuchyňský stůl a místo sledování oblíbeného kriminálního seriálu se pouštím do sledování “videa Monika”. Pozoruji dceru, jak si spokojeně hraje na své černobílé dece, jak si hází hračky na hlavu a pak se překuluje na bok ve snaze otočit se na bříško. Má u toho ve tváři tak soustředěný výraz, že se nejde nesmát:) A když se jí to nepodaří napoprvé, napodruhé ani naposedmé, stejně to nevzdává a zkouší to dál, třeba to půjde na druhou stranu. Je to takový náš malý snaživec…
A já se dívám, dívám a nemohu se vynadívat. A uvědomuji si, že v mém případě je tu krásu mateřství zapotřebí objevovat postupně a s citem, jako když se rekonstruuje vzácná freska, kterou někdo barbarsky přetřel jednobarevným nátěrem. Ta naše krása není tak zjevná, jako když dítě přiběhne k mamince, obejme ji a dá jí pořádnou pusinku. Ale přesto někde pod tím nátěrem dřímá. Někdy je těžké ji zahlédnout, protože se poodkrývá velmi opatrně. Ale když už ji člověk odhalí, tak si může být jistý, že to bude stát za to.