Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!

 

Původně jsem měla rozepsaný takový poměrně neoptimistický článek o tom, jak je mi z některých věcí úzko. A jak bych si přála mít normální život.
Pod normálním životem si představuju život ve fungující rodině, s vlastním bydlením a zdravými dětmi a možná i s posunem ve studijní kariéře… Takže vlastně něco, co nemá asi většina populace u nás, takže nakonec je normální to nemít:)

Jenže… ony se tak nějak všechny ty starosti, které se mi zdály jako nepřekročitelné pohoří, snížily na poměrně příjemnou procházku přívětivými kopci. Pořád jsou tam nějaká převýšení a strmější sestupy, ale nic, co by obyčejný člověk nezvládl.

 

Belianské Tatry

V neděli večer jsem při pohledu do diáře tiše i nahlas úpěla. V kolonce každého dne se skvěly minimálně dvě akce. Za mých studentských a bezdětných let by to byl takový nudný týden, ve kterém se skoro nic neděje a budu mít fůru volného času. Za aktuálních let “dětných” je to taková malá noční (no, vlastně denní) můra, protože sehnat na příslušné termíny hlídání nebo se všeho účastnit s dítětem je úkol pouze pro silné povahy. Zvlášť, když se na ty akce musíte nějak dopravit. Ideálně přes půl Brna, narvaným trolejbusem, kde musíte tančit hadí tanec kolem kočárku, aby se kolem vás procpal obézní cestující na poslední volné sedadlo, abyste vzápětí hned na další zastávce předváděli pomalu jogínské pozice, když se tentýž cestující kolem vás cpe zase ke dveřím, protože vystupuje.


Ale co, my matky na mateřské přece nikam nespěcháme (proto si můžem klidně nechat ujet tři trolejbusy, ve kterých už jsou místa pro kočárky obsazená, však paní doktorka i plná čekárna dalších pacientů ráda počká) nebo můžem chodit všude pěšky (třeba z Bystrce na Obilňák na rehabilitace, když si vyrazím ve tři ráno, tak tam budu na určenou dobu jak na koni).

 

Vymóděná k zápisu

Ale Hospodin udělal něco úžasného. Zařídil, že těch pět dnů (z nichž uběhly už pomalu ⅘), které mi na začátku týdne připadaly jako cosi strašného a nepříjemného, se proměnilo ve dny dobrých zpráv. Monika začala otáčet hlavu za zvuky. Zatím jenom za některými a jenom, když je v dobré kondici, ale přesto je to obrovský pokrok. Také jsme si byli vyzvednout rozhodnutí o přijetí do školky a od září tak budeme mít doma školkáčka na “poloviční úvazek” (2-3 dny v týdnu). Možná mi to umožní i návrat ke studiu. Konečně nám udělali sušák na balkoně. Pondělní večer se proměnil v příjemné posezení u vínka.

 

A tak si ten smutný článek bude muset ještě nějakou dobu počkat. Ne, že by se všechny starosti někam vypařily. Ale ve světle všech těch radostí vypadají tak nějak bledší.
Deo gratias.