Někdy jsou vteřiny jako roky a roky jako vteřiny. A ta doba, která je v historii vesmíru míň než mrknutí oka, mi často připadá jako celá věčnost (tady je aspoň vidět, jak je to vnímání času relativní). Mluvím o době dávno minulé, o časech, které jsou nenávratně pryč – o sladkých starých časech bezdětných.
Občas si na ně vzpomenu. Třeba když sestřičce vysvětluju, že nemůžu přijet na kontrolu, protože manžel má celodenní povinné školení a já jsem nesehnala hlídání (koho taky v létě sehnat ve skorovelkoměstě). A že s dítětem bych klidně přijela, kdyby jen nebylo bezmála čtyřicet stupňů, což cestu autobusem a pobyt venku znepříjemňuje i normálním jedincům, natož dítěti, které má problémy s termoregulací a v takovém horku se přehřívá.
To se pak zasním a vracím se zpátky do časů, kdy jsem se nemusela neustále ohlížet na nejmladšího, ale co do požadavků nejnáročnějšího, člena domácnosti a mohla jsem „užívat svobody“. Tedy jezdit libovolnou, ne jen nízkopodlažní MHD. Táhnout do kopce maximálně pár kilo nákupu a ne třicet kilo kočáru s dítětem uvnitř. Jít nakupovat i tam, kde jsou schody. Vyrazit na libovolné místo bez ohledu na něčí spánkový režim (včetně toho vlastního). Spát v noci tolik hodin, kolik jsem potřebovala, a to dokonce bez přerušení. Nebo - věřte tomu nebo ne - si večer vyrazit s manželem na dvojku bílého do vinárny nebo třeba do kina.
V takových dobách bych si na tu kontrolu prostě zajela, školení neškolení. Sice bych se v autobuse polousmažila, ale nějak bych se k té doktorce dokodrcala. Cestou zpátky bych se zastavila v kavárně na ledovou kávu nebo aspoň v Tescu na ledňáčka a po několika minutách strávených v pojízdné sauně bych si po koupeli ve vlastním potu doma dala jednu osvěžující sprchu a zbytek dne strávila s nohama v lavoru s ledovou vodou.
Žádné uklidňování, přebalování, převlékání, uklidňování, krmení a znovu uklidňování nevrlého dítěte, žádný dohled nad pitným režimem téhož nevrlého dítěte, žádné uspávání, nošení a společné pocení s týmž nevrlým dítětem... prostě dokonalá idyla panelákových tropů.
Jsou však věci, před kterými nemůžete utéct (nebo by to bylo přinejmenším zbabělé). A já jsem mámou vlastně dobrovolně, i když těžko říct, jak moc může člověk mluvit o dobrovolnosti, když nemá nejmenší tušení, na co to vlastně kývnul. Ale jednou jsem si to vybrala, tak už se toho nezbavím. Jde se mámou stát, ale „odestává“ se jí těžko. I když už jsou děti o hlavu větší než vy (což bude Monika tipuju tak nejpozději v deseti:)) nebo provdané kdovíkam, stejně to jsou vaši drobečci malí. Být mámou, to je prostě úděl na doživotí. Na doživotí do konce života.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě ta doživotnost údělu matky občas neděsí. Jenže ono to mateřství (a tateřství samozřemě taky) je o oběti. Ale musí být zároveň i o objetí (a teď nemám na mysli úhybný manévr motorovým či nemotorovým vozidlem). Kdyby tam měla být jenom ta oběť, tak by to bylo nejspíš trochu smutné a hodně depresivní. Kdyby tam bylo jenom objetí, tak to zase příliš zavání naivitou a bláhovostí. Ony si tam totiž to objetí s obětí kráčí ruku v ruce.
A ony vás ty děti budou zlobit, ne že ne. A budou vám možná někdy i pít krev a skákat po hlavách a rozbíjet sváteční servis po prababičce. A budete mít sto chutí je roztrhnout jako hady.
A potom je vezmete do náruče, pevně přitisknete k sobě, zaboříte nos do vlásků... a najednou víte, že pro ně budete skály lámat a hory přenášet, že je budete milovat a když za vámi přijdou v slzách, tak jim všechno odpustíte.
A já si říkám, že tak nějak podobně to možná vidí náš Otec nebeský, když čeká, až se mu přivinem do náruče a v slzách budem litovat, čím že jsme ho to zase pozlobili, a on nás obejme a pevně přitiskne a všechno nám odpustí... A bude nás milovat. Na doživotí. A vlastně ještě mnohem déle.
Komentáře
Krásné! I slzička ukápla...
Mohla bych okopirovat fragariin komentář... Článek se naprosto časově hodil.
Úžasně pravdivý článek, díky!
Zrovna nedávno jsem se znovu pošklebovala termínu "mateřská dovolená" a snažila jsem se vymyslet příhodnější název. Napadlo mě: "dobrovolně zvolené a poté občas nucené veřejně prospěšné práce" :-D Došlas alespoň k optimističtějšímu závěru. .)
Ano, ten termín je presný @somniferka.
Tyhle černé myšlenky mě přepadají, když se mě manžel ptá nechápavě: Jaktožes ještě neuklidila šuplík s čajema, vždyť jsi doma!
Grrrr.
@somniferka Myslim, ze najlepsie je nechat manzela na den doma, on to pochopi... :-D
Díky za čánek. Ano, ten krásný závěr zazněl na konferenci a bylo to (a je) úžasné!
@somniferka mě naštěstí můj muž podobné otázky už nedává, ví, jaké to je hlídat obě děti celý den...ta zkušenost je k nezaplacení :-D
Prostě jim někdy dejte děti a někam si vyražte. Je to velmi obohacující pro celou rodinu ;-)
Muž tu zkušenost má... a stejně se diví. :-D Asi jí má málo.
Tak opakovat a na dýl :D
Mě nějak vadí, když se srovnává Bůh s pozemským rodičovstvím, ale jinak je článek super a ztotožňuju se :-)
Súhlasím s @Gillette.
Zdeni, jak Ti rozumím....Myslím na vás. Já mám aspoň výhodu v tom, že máme doma trochu chladněji - když jsou vedra, tak větrám celou noc a dopoledne už se "zabedníme" a je nám tu docela dobře.
Jinak při krmení mám Terezku na klíně, takže jsme obě naložené ve vlastní šťávě.
Vydržať ! Zase bude líp.....
Mně se to srovnání právě líbí - a vlastně to bylo téma letošní konference. Pochopit, jak nás Bůh miluje a touží po nás. Že když k Němu příjdeme a řekneme, jak ho máme rádi, on nám odpustí cokoliv. Jako když se přijde zlobidlo přitulit :-)
@Ivka-Iva-el: Vy odpustíte každému, kdo se k Vám přitulí? :-)
Je to bráno ve vztahu rodič - dítě. A Bůh je náš Otec.
Pro mě je to krásné přirovnání - to přitulení je spojeno samzřejmě s láskou a lítostí.
Rodič má vždycky rád své dítě.
PS. Prosím o tykání :-)
:-) dobře.
V tom tvém "že když k Němu příjdeme a řekneme, jak ho máme rádi, on nám odpustí cokoliv" mi ta lítost nějak chyběla :-)
Díky za silný článek :-) mám pocit, že je za ním víc, než je napsáno
Jinak srovnání rodičovství a vztahu Bůh - člověk mi přijde naprosto určující pro pozemské rodičovství. Ony totiž ty karikatury Boha(jsou o nich myslím celé knihy)odněkud pocházejí - jeden kněz, velmi zkušený, mi řekl, že představu Boha Otce si utváříme podle vlastního otce (a já myslím, že představu matky do toho taky silně zapojujeme). A taky mi přijde, že spoustu duchovních bojů musíme bojovat proto, že prostě naši rodiče nebyli ve výchově dokonalí. A ať to už není dlouhé, tak to shrnu: chci pro svoje děti to nejlepší = aby byly svaté. To znamená, že mým úkolem jakožto rodiče je jim cestu ke svatosti co možná nejméně komplikovat a ztěžovat = neničit jejich vztah s Bohem a tedy nekřivit Boží obraz do nás rodičů vepsaný.
Ale silně to cítím i ve smyslu, jak to Zdendanda napsala na konci článku. Díky naší Terí jsem mnohokrát poznala, že Bůh je jiný, než jsem si dosud myslela a že mě miluje mnohem víc a asi i jinak, než mi doposud docházelo.
@slu-nícko Bylo to psané v návaznosti na poslední část článku a opravdová lítost je samozřejmě to základní. Bez ní to nejde. Ale správná lítost - spojená s láskou. :-)
Hezky!! :-)
v námáhách a utrpení nikdy nezapomínejte, že máte připravenou velikou odměnu v nebi... A také mě napadá cosi o Boží logice a jeho plánu s člověkem, ... nacházení a naplňování Boží vůle. Však to mnozí známe. Něco si naplánujeme, a nakonec je všechno úplně jinak. Jak to tak v životě bývá.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.