Někdy jsou vteřiny jako roky a roky jako vteřiny. A ta doba, která je v historii vesmíru míň než mrknutí oka, mi často připadá jako celá věčnost (tady je aspoň vidět, jak je to vnímání času relativní). Mluvím o době dávno minulé, o časech, které jsou nenávratně pryč – o sladkých starých časech bezdětných.


 Občas si na ně vzpomenu. Třeba když sestřičce vysvětluju, že nemůžu přijet na kontrolu, protože manžel má celodenní povinné školení a já jsem nesehnala hlídání (koho taky v létě sehnat ve skorovelkoměstě). A že s dítětem bych klidně přijela, kdyby jen nebylo bezmála čtyřicet stupňů, což cestu autobusem a pobyt venku znepříjemňuje i normálním jedincům, natož dítěti, které má problémy s termoregulací a v takovém horku se přehřívá.

To se pak zasním a vracím se zpátky do časů, kdy jsem se nemusela neustále ohlížet na nejmladšího, ale co do požadavků nejnáročnějšího, člena domácnosti a mohla jsem „užívat svobody“. Tedy jezdit libovolnou, ne jen nízkopodlažní MHD. Táhnout do kopce maximálně pár kilo nákupu a ne třicet kilo kočáru s dítětem uvnitř. Jít nakupovat i tam, kde jsou schody. Vyrazit na libovolné místo bez ohledu na něčí spánkový režim (včetně toho vlastního). Spát v noci tolik hodin, kolik jsem potřebovala, a to dokonce bez přerušení. Nebo - věřte tomu nebo ne - si večer vyrazit s manželem na dvojku bílého do vinárny nebo třeba do kina.

V takových dobách bych si na tu kontrolu prostě zajela, školení neškolení. Sice bych se v autobuse polousmažila, ale nějak bych se k té doktorce dokodrcala. Cestou zpátky bych se zastavila v kavárně na ledovou kávu nebo aspoň v Tescu na ledňáčka a po několika minutách strávených v pojízdné sauně bych si po koupeli ve vlastním potu doma dala jednu osvěžující sprchu a zbytek dne strávila s nohama v lavoru s ledovou vodou.

Žádné uklidňování, přebalování, převlékání, uklidňování, krmení a znovu uklidňování nevrlého dítěte, žádný dohled nad pitným režimem téhož nevrlého dítěte, žádné uspávání, nošení a společné pocení s týmž nevrlým dítětem... prostě dokonalá idyla panelákových tropů. 

 

 Jsou však věci, před kterými nemůžete utéct (nebo by to bylo přinejmenším zbabělé). A já jsem mámou vlastně dobrovolně, i když těžko říct, jak moc může člověk mluvit o dobrovolnosti, když nemá nejmenší tušení, na co to vlastně kývnul. Ale jednou jsem si to vybrala, tak už se toho nezbavím. Jde se mámou stát, ale „odestává“ se jí těžko. I když už jsou děti o hlavu větší než vy (což bude Monika tipuju tak nejpozději v deseti:)) nebo provdané kdovíkam, stejně to jsou vaši drobečci malí. Být mámou, to je prostě úděl na doživotí. Na doživotí do konce života.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě ta doživotnost údělu matky občas neděsí. Jenže ono to mateřství (a tateřství samozřemě taky) je o oběti. Ale musí být zároveň i o objetí (a teď nemám na mysli úhybný manévr motorovým či nemotorovým vozidlem). Kdyby tam měla být jenom ta oběť, tak by to bylo nejspíš trochu smutné a hodně depresivní. Kdyby tam bylo jenom objetí, tak to zase příliš zavání naivitou a bláhovostí. Ony si tam totiž to objetí s obětí kráčí ruku v ruce.

A ony vás ty děti budou zlobit, ne že ne. A budou vám možná někdy i pít krev a skákat po hlavách a rozbíjet sváteční servis po prababičce. A budete mít sto chutí je roztrhnout jako hady.

A potom je vezmete do náruče, pevně přitisknete k sobě, zaboříte nos do vlásků... a najednou víte, že pro ně budete skály lámat a hory přenášet, že je budete milovat a když za vámi přijdou v slzách, tak jim všechno odpustíte.

 

A já si říkám, že tak nějak podobně to možná vidí náš Otec nebeský, když čeká, až se mu přivinem do náruče a v slzách budem litovat, čím že jsme ho to zase pozlobili, a on nás obejme a pevně přitiskne a všechno nám odpustí... A bude nás milovat. Na doživotí. A vlastně ještě mnohem déle.