… tak zněl v podání některých bývalých obyvatel nejmenovaného brněnského privátu “český překlad” úvodní pasáže známého zpěvu Rorate coeli desuper. Zpěvu, který neodmyslitelně patří k adventu.


 

Letos jsme (nejen kvůli stěhování) zažívali poměrně hektický podzim (vlastně tak trochu i léto). Můj adventní kalendář tak nebude o otevírání okének, ale o rozbalování krabic s vybavením domácnosti nebo oblečením (a otevírání emailů s instrukcemi k projektu). Poslední dobou jsem pořád v nějakém presu, zapomínám a často nevím, co dřív. Proto jsem aspoň v případě adventního věnce nechtěla ponechat nic náhodě a vše potřebné zajistit s dostatečným předstihem, takže jsme mohli už v předadventní pátek s dcerou tvořit. Od soboty už pak mohl ozdobený věnec zaujímat čestné místo na stole v (díky zahřívacímu úkolu adventní výzvy Kuchařky pro dceru) uklizené kuchyni. Ode dneška to má dokonce i s požehnáním, které letos (konečně) probíhalo i při dopoledních bohoslužbách ve farním kostele.

 


Tak nějak jsem si dnes uvědomila, že mám advent vlastně hodně ráda. Už na začátku mše, kdy jsme pěli Ejhle, Hospodin přijde (já už dokonce automaticky s tím houpačkovým brněnským nápěvem). Uvědomila jsem si, jak je ten zpěv plný naděje a očekávání. Stejně tak dnešní texty z Písma svatého. Burcující, ale pořád pozitivní. Najednou jsem si uvědomila, jak je vlastně advent krásné období, prožíváme-li ho jako advent, a ne jako dobu vánoční, kterou nám už od října podsouvají nákupní centra a supermarkety.

 

Mám ráda symboliku adventního věnce. Kruh, jako symbol věčnosti, případně i společenství - rodinného kruhu. Zelené větvičky, symbol života a naděje (vím, že tady by asi ekolog úplně nezajásal, ale té vůni a kráse “živých” zelených větví se prostě ty umělé náhražky nemůžou rovnat). Svíce, které s postupným zapalováním přinášejí víc a víc světla a připravují tak náš příbytek (a hlavně naše srdce) na příchod Pána. Letos jsem dokonce byla “liturgicky korektní” a pořídila fialové svíčky a ozdoby:)

 


Mám ráda vůni adventu. Vůni čerstvého jehličí, horkého punče, včelího vosku a skořicových trdelníků. Vůni perníčků a lineckého právě vytaženého z trouby. Zpívám si po ránu “Rosu nám dejte nebesa” a dávám si velké předsevzetí. Že si po tom hektickém letošním podzimu zkusím najít čas na trochu adventního klidu. Že nebudu řešit prkotiny, ale zkusím se zaměřit na podstatu. Že nebudu plánovat příliš mnoho činností a druhů cukroví, ale budu péct s mírou a z lásky, ne ze soutěživosti o nejvyšší počet druhů a krabic dobrot. Že si nenechám tu nádhernou adventní dobu vzít.

 

Požehnaný adventní čas vám všem, přátelé.