Někdy mám dojem, že se toho po nás chce hrozně moc. Naši příbuzní (zvlášť rodiče a partneři), naši zaměstnavatelé (nebo podřízení), naši vedoucí, naše společnost, ti všichni mají nějakou představu o tom, jací bychom měli být, jak bychom se měli chovat, co bychom (ne)měli dělat.


 

Tytéž představy (často ovšem v konkrétních případech razantně rozdílné od představ našich bližních) máme o sobě my sami. Neustále jsou na nás kladeny nějaké nároky. A nemůžu se zbavit dojmu, že jedny z největších nároků jsou kladeny na ženy, manželky, matky, katoličky. Nejspíš to bude subjektivní dojem způsobený tím, že do této skupiny spadám:) Ale když přemýšlím nad tím, co všechno bych podle očekávání druhých (a sama sebe) měla zvládat, napadají mě slova písně 811: “Co ode mě chudé si žádáš, co chceš?”

 

Jako žena bych měla chodit vždy upravená, čistá, ideálně v moderním padnoucím oblečení a s moderním účesem na hlavě. Jako žena dbalá naší planety a lidských práv bych to oblečení měla pořizovat zásadně v prodejnách společností s dostatečným množstvím certifikátů o férové práci a ekologickém pěstování materiálů. Měla bych se usmívat a být milá na lidi kolem sebe, i když jde o prudící důchodce ve frontě v Albertu nebo nepříjemné sekuriťáky z drogerie. Neměla bych nikdy vypustit z úst neslušné slovo, a už vůbec ne ve společnosti. Na veřejnosti bych měla být vždy za všech okolností dáma. Vlastně pardon, Dáma.

 

Jako manželka bych měla vždy mít vlídné slovo pro svého muže, bez ohledu na to, jak bezohledně mi právě pošlapal moje city (nebo záhon s čerstvě rašící mrkví). Měla bych jej vítat z práce širokým úsměvem a ne vlažně nebo dokonce otráveným ksichtem. Měla bych pro něj mít denně navařeno a aspoň jednou týdně napečeno, všechno jídlo servírovat na krásně prostřené tabuli. Nemít nikdy prázdnou lednici. Měla bych mít nonstop chuť na společnou vanu nebo jiné manželské kratochvíle, bez ohledu na únavu nebo momentální citové rozpoložení. Neměla bych si stěžovat, ale zahrnovat svého muže láskou a péčí. Být něžná, laskavá a ideálně podřízená svému muži.

Jako správná hospodyňka bych měla mít doma útulno a pečlivě uklizeno, včetně dostatečně přehledného systému ve skříňkách a lesknoucích se oken.

 

Obrázek je odsud.

Jako matka bych měla být k dispozici, kdykoli mě dítě potřebuje. Nezávisle na denní nebo noční době, únavě navzdory. Měla bych o dítě pečovat s láskou a velkou trpělivostí, nikdy nezvyšovat hlas, natož použít něčeho tak přízemního jako je plácnutí na zadek. Měla bych načíst tuny literatury o výchově dětí a inspirovat se minimálně jedním moderním výchovným směrem. Měla bych denně trávit s dítětem spoustu času na procházkách a na hřišti. Měla bych si každý den s dítětem číst a vyprávět mu pohádky. Měla bych se orientovat ve všech výživových, obouvacích, nosících a jiných trendech a pořizovat svému dítěti zásadně vysoce kvalitní produkty. Jako matka ekologicky uvědomělá bych navíc tyto produkty opět měla opatřovat pouze v biokvalitě a s patřičnou certifikací.

Jako matka dítěte se specifickými potřebami bych navíc pravidelně měla s dítětem cvičit, provádět zrakovou i sluchovou stimulaci, procvičovat hmat a motoriku a poctivě obíhat všechny kontroly a vyšetření u lékařů a dalších odborníků.

 

Jako katolička bych měla chodit každou neděli do kostela (a samozřejmě ke svátostem). Jako (aspoň trochu) aktivní katolička bych měla jít na mši aspoň občas i ve všední den, o slavnostech ani nemluvě. Měla bych se pravidelně modlit, číst Písmo a navštěvovat duchovní obnovy. Prostudovat všechny encykliky, místo přízemních seriálů na Primě sledovat TV Noe a ideálně se ještě zapojovat do chodu farnosti dle hřiven, které mi byly dány.

 

Jako studentka bych se měla aspoň občas ukázat ve škole, minimálně na předmětu, který má povinnou docházku. Měla bych si pravidelně domlouvat konzultace se svým vedoucím a posílat mu všechno, co napíšu. Měla bych dodržovat všechny termíny registrací abstraktů na konference. Měla bych mít do konce školního roku hotovou část disertačí práce.

Jako kamarádka a příbuzná bych měla vyrážet na kávy, vínka a kofoly s přáteli a víkendové návštěvy k rodině. Měla bych všem zainteresovaným osobám psát aspoň emaily nebo zprávy, když už jim nevolám nebo se s nimi dlouho nevidím.

 

Měla bych mít ale také ráda sama sebe. Pravidelně jíst kvalitní stravu, pravidelně cvičit cviky na bolavá záda, dopřávat si aspoň občas relax jako prevenci syndromu vyhoření.

Raději už skončím, protože mě napadají stále nové a nové body do seznamu a mám obavu, že bych ho nikdy nedopsala. Ale… Vlastně jsem si všechny ty stavy (až na ten první) vybrala sama, tak si nemám nač stěžovat. Jenom nevím, proč mám při pročítání toho seznamu pocit, že i na to, abych plnila všechny body aspoň na dostatečnou, bych potřebovala dvakrát tak dlouhé dny nebo schopnost rozčtvrcování se. A to by si ještě okolí představovalo, že ty body budou ne na dostatečnou, ale na výbornou, přinejhorším chvalitebně. A já, já si představuju, jak dokonalé by bylo být dokonalá. Ale to by mě pak nejspíš všichni kolem začali nejspíš nesnášet:) Je přece tak solidární, když se navzájem ujišťujeme o svých nedokonalostech. Stejně, Pán Dokonalý je jenom jeden.