Skoro se tomu ani nechce věřit, ale v pátek tomu bylo už pět let, co jsme si před oltářem slíbili lásku, úctu a věrnost.


Kdyby nám tehdy někdo vyprávěl, co nás v průběhu těch pěti let čeká, možná bychom mu ani nevěřili, nebo věřit nechtěli. Asi málokdo si ve svatební den představuje, že dítě, které bude o pět let později držet v náručí, bude mít sice délku a váhu tříleťáka, ale schopnosti malého miminka. A už vůbec si nepředstavuje to, že jeho přátelé uspořádají natolik úžasný benefiční koncert, že se pro potřeby té malé slečny vybere částka převyšující 150 tisíc. Zkrátka, těch pět let přineslo plno situací nečekaných, některé z nich krásné, jiné méně, některé snadné, jiné náročné tak, že se člověk diví, že ještě nevypustil duši. Často jsme se smáli, občas plakali, jak už to tak v životě bývá. A protože poslední týden byl pro nás oba velmi náročný a pracovně vytížený, vzal si manžel v pátek volno, abychom si mohli udělat čas pro sebe.

 

Jen co jsme dceru odevzdali ve školce, začal nám náš den ve dvou. Zahájili jsme ho vydatnou snídaní v Café+ Mahenovy knihovny. Při pohledu na ceník jsme měli chvíli dojem, že jsme se ocitli v nějaké časové smyčce do minulosti - no řekněte, kde jinde v centru Brna si dnes dáte Americano za 19 Kč nebo snídaňové toasty s čajem za 34. Po výživné potravě pro tělo míříme za nasycením duše - poděkovat za naše manželství na mši k minoritům. A protože s sebou nemáme dítě, můžeme si následně vybírat místa, kam se s kočárkem nedostaneme - navštěvujeme Špilberk včetně rozhledny a kasemat. Není přece nic idyličtějšího, než trávit výročí v podzemní kobce, u zdi, kde podle legendy (podle brožurky nepravdivé) zazdívali nevěrné ženy a nechávali jim kapat vodu na hlavu… :)

Zcela vyčerpáni několikahodinovým procházením expozic potom opět vyrážíme za potravou těla, tentokrát k sestřičkám pod Petrov. A pak už jen rychlá procházka po nově otevřené Tržnici, kde neodoláváme a kupujeme lákavě vypadající (a také skvěle chutnající, jak zjišťujeme později doma) donuty. A je nejvyšší čas vyzvednout dítě ve školce a společně se vydat k domovu.

Doma se ještě naaranžujeme pro vzpomínkové foto, připijeme si na další léta a zahrajeme si Ubongo, které jsme si k výročí nadělili.

A tak končí náš výroční den a můžu říct, že jsme si ho opravdu užili:)