Je první listopadový pátek odpoledne a Brnem se trousí podezřele vyhlížející skupinky. MHD je přeplněná pochybnými existencemi s bágly, karimatkami nebo rybářskými židličkami, mluvícími podivnou řečí zdánlivě připomínající češtinu či slovenštinu prokládanou nepochopitelnými výrazy. A každému, alespoň trochu šifraznalému člověku je to jasné - za chvíli začne TMOU! Legenda mezi legendami. Šifrovačka, která stála u zrodu mé šifrovačkové minulosti a současnosti.


 

Všechno to začalo, jak už to tak bývá, docela nevinně a nenápadně. Jednoho dne se mě mí spolužáci zeptali, jestli bych s nimi nešla na TMOU, že se kvalifikovali a mají jedno místo v týmu volné. O šifrovačkách už jsem předtím něco málo slyšela a možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži byla víc než lákavá, tak jsem kývla. A tím se už navždy zařadila do kategorie “těch divných dobrodruhů, co se táhnou přes noc desítky kilometrů jen kvůli dobrému pocitu z prolomených šifer”. Těch divných dobrodruhů, kteří vzbuzují údiv (a občas i soucit, to třeba když se teploty limitně blíží nule) u kolemjdoucích. Kolikrát už se nás někdo ptal, co se to tu děje a jestli jsme skauti. Ovšem myslím, že nic nepřekoná obyvatele jedné nejmenované obce, kteří volali na obecní úřad s informací, že se po obci potulují podivné skupinky lidí s batohy a že jde určitě o migranty:) Podobně veselé jsou rovněž vzpomínky na pána, který jel kolem našeho týmu na kole (podle stylu jízdy, mluvy a uvažování pravděpodobně z nedaleké krčmy), neudržel balanc a ustlal si přímo vedle nás na chodníku, přičemž se nám stále snažil (napůl zavalený svým bicyklem) pomoci s luštěním šifry. (Paradoxem bylo, že zrovna ona šifra opravdu k rozluštění jisté pozorování o bicyklech potřebovala, ale na to jsme přišli až o dost později:))

I dnes si vybavím, jak jsem tehdy poprvé přijížděla na Riviéru, a už v autobuse podle krosen a karimatek odhadovala, kdo má stejný cíl jako já. Jak jsem kolem sebe poznávala spoustu známých tváří z fakulty (no jo, koho jiného než matematiky byste taky na šifrovačkách čekali). Jak jsem poprvé stála v davu hulákajícím, že “projdem tmou”. Jakou radost jsem měla, když jsem opravdu měla nápady, které vedly k vyluštění  některé ze šifer a byla tak platným členem týmu a ne pouhým přihlížejícím (aspoň teda občas:)) A jaký byl pocit, když jsme jednu ze šifer prolomili po osmihodinovém zákysu. A bylo to. Nešlo tomu odolat, tak jako dalšímu dílku čokolády nebo dalšímu brambůrku ze sáčku. Prostě šifrovačky se staly nedílnou součástí mých volnočasových aktivit.

Ani mateřství na tom nemohlo nic změnit. Jistě, pro unavenou matku by se nejspíš našel lepší způsob, jak trávit volno, než jít na devatenáctihodinový pochod s nelehkým báglem předem neznámým terénem v noci a zimě (například pořádně se vyspat), ale ty zážitky za to stojí.

Tak až někdy v listopadovém sobotním odpoledni potkáte v šalině lidi, kteří vypadají trochu ztrhaně, pod očima mají kruhy velikosti kol od vozu a usínají za pochodu, tak víte, z jaké akce se právě vrací:)