Čtenáři mého blogu jsou většinou zvyklí na to, že popisuju věci s jistou (a často nemalou) dávkou nadhledu a snahy o pozitivní přístup. Ovšem i těžké myšlenky se čas od času vynořují a zamlčovat je by bylo trochu zkreslující. Připravte se tedy na to, že následující text do kategorie povzbudivých a pozitivních tak úplně nezapadá. C’est la vie.

 

Máme s manželem tři děti. Teď se patrně ti, co nás znají, trochu pozastaví, protože nás vídají jen s jedním kočárkem. To je správně. Dvě z našich dětí totiž umřely dříve, než se mohly narodit.

Shodli jsme se na tom už před svatbou - že jsme oba nakloněni i variantě více dětí (rozuměj: víc než tří), pokud Pán Bůh dá a pokud je uživíme. A zdá se, že se nám to plní. Jen trochu jinak, než jsme si představovali. Děti sice máme už tři, ale pořád se pohodlně vejdem do panelákového bytu a pořád nám stačí obyčejné pětimístné osobní auto. Vozíme v něm totiž z těch dětí jen jedno (i když všechny jeho speciální pomůcky zaberou při cestách na delší dobu celý kufr, a to mám jeden z největších), ty druhé dvě se nikam vozit nepotřebují.

Když jsme se s manželem nedlouho po svatbě dozvěděli, že čekáme miminko, měli jsme radost, děti jsme si přáli. Naše radost však netrvala ani tři měsíce - do doby, než miminku přestalo tlouct srdíčko a já jela mezi vánočními svátky do nemocnice na revizi. Svátek Svaté rodiny v tomto kontextu byl pro mě v tom roce asi nejhorší, jaký mohl být.

Při dalším těhotenství se tak už k radosti přidružily obavy, zda to tentokrát dobře dopadne. Po úspěšně ukončeném prvním trimestru jsme si oddechli a radostně oznamovali novinu všem blízkým. O to hůř se nám za další dva měsíce oznamovalo, že miminko má v hlavičce hematom a nikdo z lékařů nedokáže říct, co přesně to znamená. Variant bylo mnoho, od narození víceméně zdravého děťátka až po vadu neslučitelnou se životem. Nakonec se, symbolicky přímo v den Velkého pátku, narodila dcera s těžkým kombinovaným postižením.

Od začátku jsme věděli, že bychom byli rádi, kdyby jednou měla sourozence. Po přestěhování do většího bytu už na to byl i prostor, po nástupu dcery do speciální školky přesvědčení, že péče o dva novorozence (z nichž jeden váží cca 14 kg) půjde nějak zkombinovat. Proto byl pozitivní těhotenský test dobrou zprávou. Do doby první lékařské kontroly, kdy se už paní doktorce něco nezdálo. Na druhé už mě poslala ke specialistovi. Než jsme k němu přijeli, našemu třetímu děťátku opět přestalo tlouct srdíčko, zřejmě z důvodu nějaké vrozené srdeční vady. A zase pár dní před Vánocemi, oslavou narození. Nevím, jestli existují pro ženu horší Vánoce, než když ve svém těle místo očekávaného miminka nese už jen jeho mrtvé tělíčko. Šťastné a veselé… Nový rok se tak nesl ve znamení dalšího lékařského zákroku a vyřizování kremace “jiných lidských pozůstatků” (což bylo chvílemi opravdu něco, ale o tom až někdy příště).

Tak trochu mi to připomíná scénu z filmu Křídla Vánoc, kdy jeden z hrdinů si přeje trochu klidu a víc prostoru (bydlí totiž s nemalým počtem rodinných příslušníků v jednom bytě). A před Vánocemi část jeho rodiny umře při autonehodě. Najednou má to, co si přál, ale určitě ne způsobem, který si původně představoval. I my vlastně máme, co jsme si přáli, na dnešní poměry už jsou tři děti v podstatě nadprůměrně velká rodina. Jen nás ani ve snu nenapadlo, že dvě z těch tří dětí odejdou z tohoto světa dříve, než se do něj vůbec stihnou narodit. A že to třetí se narodí s těžkým kombinovaným postižením.

Občas se sama sebe, Boha, vesmíru a tak vůbec ptám, proč nás něco takového potkalo. Odpověď jsem ještě nenašla a myslím, že dřív než na věčnosti to ani není tak úplně reálné. Občas se sama sebe také ptám, kolik toho ještě taková obyčejná rodina, a hlavně obyčejná ženská, může unést. Ani na to zatím nemám odpověď, ovšem moje záda mi dost znatelně dávají najevo, že větší zátěž už na ně bude příliš. Jak velkou zátěž ještě unese moje psychika, to se raději neodvažuji odhadovat.

Na druhou stranu máme něco, co jen tak některý z rodičů nemá - tři děti, všechny svaté. Dvě už se, jak věřím, těší z Boží blízkosti, a to třetí je zatím s námi, ovšem křtem zbaveno dědičného hříchu a neschopno vědomě spáchat cokoliv hříšného, takže čisté jako lilie. Vždy si vzpomenu, jak jeden z našich kamarádů, když se dozvěděl o našem zasnoubení, byl tak nadšený, že nám přál, abychom byli jako Svatá rodina. No, děti už svaté máme. Teď ještě něco udělat s těmi rodiči...