...možete nám dáti? Aspoň kúsek slaniny, lebo kúsek klobáse, co sa třikráť opáše!
Jak nám malý uřežete, velice sa pořežete, jak nám velký uřežete do nebe sa dostanete!*

Fašanky, fašanky… Co enom sem sa tych pěsniček naposlúchala. Co sem sa koblihů nasmažila. Co sem sa při různých příležitosťách namrčala, nech už dajú šeci pokoj s tyma slavnýma tradicama. A jak sa ně po nich teď stýská…

 

Mám Brno ráda. Myslím, že v naší aktuální situaci je to pro nás jedno z nejlepších možných míst k přebývání. Ale přes všechny výhody, které nám bydlení ve městě přináší, se mi tady na horkém, suchém a poměrně rovném jihu občas zasteskne po tych našich valašských kopečkoch. Jak si někdy chválím anonymitu většího města, jindy nostalgicky vzpomínám na všechny ty známé tváře, které jsem rozklíčovávala pod maskami, když jsem jim roznášela koblihy, slaninu a štamprle. A tak se dojímám u fotek z letošních fašanek a žasnu nad tím, jak se chasa rozrůstá a nastupuje i juniorská generace. A jsem ráda, že ještě existují místa, kde se chodí dům od domu, vyhrává a vyzpěvuje (to na fašanky) nebo řinčí řetězy (to na Mikuláše) či vyhrává a provolává sláva žijícím Josefům (to “na Jozefka”). A hlavně kde ty fašanky probíhají v tu správnou sobotu, a ne jako ostatky loni v jedné nejmenované brněnské části, které slavně probíhaly v sobotu po Popeleční středě...

Nikdy bych si nemyslela, že to nekdy řeknu, ale začínajú mně tu na jihu ve “víru velkoměsta” ty tradice naší valašské dědinky chybět.

 

*v tomto místě můj muž podotknul: “To je dezinformační kampaň!” :)

 PS: Celá fotogalerie zde