V jednom (nejmenovaném, ehm:)) místním společenství přišly na přetřes svatební videa a dojímání se nad nimi. Tak jsem se vypravila do vedlejší místnosti, zapátrala v knihovně a vyndala dývko označené jako “Den svatební Zdeňka a Ondřej”.


Chvíli jsem přemýšlela, jestli ještě ten skoro prehistorický formát máme na čem přehrát, ale naštěstí se mezi našimi šesti noťasy jeden stařešina s funkční CD-romkou našel. Chvíle napětí, chroupání… a voilá, spustilo se to a funguje to. Trávit hodinu sledováním celého záznamu obřadu se mi nechce, tak proklikávám dozadu na fotky.
A nevycházím z údivu.

Všichni jsou tam tak mladí!

A skoro všichni naši přátelé svobodní!

A bezdětní!

Nechce se mi věřit, jak moc se toho za těch pár let změnilo.

Kolik nám přibylo vrásek, kolik šedin...

Kolik některým ubylo vlasů...

A s kým už se bohužel tady na zemi nepotkám…

Je mi z toho trochu smutno, že někteří odcházejí tak brzy.

Na druhou stranu, při pohledu do zaplněných kostelních lavic jsem i vděčná.

Za to, že většina našich tehdejších přátel je našimi přáteli stále, z toho někteří hodně blízcí.

Že se jejich rodiny úspěšně rozrůstají, že se jim daří.

Že se od naší svatby konalo v naší rodině několik dalších svateb a já jsem tak získala další skvělou švagrovou a super švagra.

Že máme kolem sebe lidi, na které se můžeme spolehnout.

Že jsme mohli prožít od svatby spoustu krásného a máme jedinečnou dceru a několik dětí - přímluvců u Pána.

A tak si prohlížím fotku svatebních bot (za čistapadesát z nádražního podchodu, protože jinde v mé velikosti prostě nebyly) a mám takovou tu nostalgickou, ke které se přesně hodí sklenka bílého.

Tak na zdraví!