Podobně jako loni jsme se i letos rozhodli prchnout před vedrem naší králíkárny do příjemného klimatu Vysočiny. Ironií zůstává, že jsme si pro tento úprk (nevědomky) vybrali nejstudenější a nejdeštivější týden celých prázdnin, zatímco téměř všechny tropické dny jsme si protrpěli uprostřed betonu:)

Navzdory studenému a poměrně deštivému počasí jsme si pobyt užili - na koupání v Dářku to sice nebylo, ale aspoň jsme měli příležitost si konečně prohlédnout zdejší muzeum, kde jsme dokonce v ceně 40 Kč/osoba měli kromě vstupu do stálé expozice a dvou aktuálních výstav také soukromý výklad o K. H. Borovském pro dva:)

Večerní zábavu pak už tradičně zaručovala velká krabice napěchovaná nejrůznějšími deskovkami, takže jsme mohli kolonizovat Afriku, přetahovat se o zdroje v době kamenné i teraformovat půdu pro některý z podivných národů.

Stihli jsme také výlet do skanzenu Veselý kopec, od kterého jsme si ale asi slibovali příliš - pár hezkých chalup a stodol, staré mlátičky a jiné zemědělské nářadí, které si zčásti ještě pamatujeme z dětství (hlavně manžel, jehož prarodiče měli velké hospodářství)... Asi by to bylo jiné být tu se staršími dětmi, kterým už by člověk mohl povyprávět, takto to manžel označil za nejnudnější záležitost týdne:) Ovšem zelňačku z místní hospůdky musím pochválit, ta byla chutná, poctivá a patřičně zahřála.

A protože nepršelo nonstop, stihli jsme i nějaký ten výlet k místnímu rybníku. Na houby bylo sice dost chladno (a před naším příjezdem i sucho), ale objevili jsme poslední jahody a první borůvky a dítě si mohlo zalenošit v “mechu a kapradí” :)

Jelikož a tudíž se nám na chalupě i v okolí líbilo a manželovi vyšli v práci vstříc s možností home-office, vydali jsme se sem po týdenní přestávce doma ještě jednou. Koneckonců, už po několika dnech doma dítě vykazovalo jasné známky toho, že se začíná nudit, tak byl nejvyšší čas na změnu prostředí:)

Tentokrát jsme se cestou zastavili u sv. Zdislavy v Křižanově, kde jsme mohli v tichém kostele občerstvit své duše (zrovna jsme se trefili do pouti ve vedlejší vsi, takže mše, která za normálních okolností v čase našeho příjezdu v kostele probíhá, tentokrát byla přeložena do oné obce) a poté v místní vyhlášené restauraci také svoje těla:)

Hned první den jsme při procházce v lese zjistili, že borůvky stihly dozrát do větší velikosti a sladší chuti, tak jsme neodolali a kromě sypání do pusy jsme sypali i do krabičky, abychom měli druhý den co sypat na bublaninu.

Chalupu jsme tentokrát obývali jen v úzkém rodinném kruhu, ale přesto jsme měli živé společníky alespoň venku (a když zabrousíme mezi dvoukřídlé a pavoukovce, tak i uvnitř:)) - ježek se nás sice bál a svůj úkryt u kůlny opouštěl pravděpodobně jen tehdy, když jsme byli bezpečně zalezlí, a vychytralá kuna se zahlédnout také nenechala, zato myška šibalka se nebála vůbec a promenádovala se neohroženě jen kousek od nás.

Opět nás neminulo deštivé počasí, ale navzdory mokru (a probíhající těžbě dřeva) jsme stihli několik výprav do okolních lesů. Při jedné z nich jsme objevili kouzelné lesní jezírko se záplavou (bohužel ještě nerozkvetlých) leknínů.

Při té poslední před odjezdem jsme se zase mohli kochat krásami krajiny, obdivovat rozmanitost zdejší květeny, už poněkolikáté otestovat terénnost našeho kočárku i prožít si trochu obav, jestli to vzdálené hřmění přijde blíž a zastihne nás zrovna uprostřed luk a polí, kde nebyl v dosahu žádný rozumný úkryt.

A kromě krásných “děl” přírody jsme mohli semtam obdivovat i díla lidská, třeba památník všem lesákům a myslivcům.

Jediné, co mě mrzí, že namísto konve borůvek, kterou už nebyl čas nasbírat, jsme si přivezli domů angínu...