Tak a je to zase tady. Už před samotným začátkem adventu přichází chvíle, kdy se facebooky, instagramy a signály začínají hemžit fotkami adventních kalendářů, kreativně vyráběných matkami pro děti. A už několikátý rok jsou pro mě zdrojem určitého smutku.
Ne proto, že bych něco podobného nebyla schopná vyrobit (nebo přinejhorším koupit:)), ale proto, že nemám pro koho. Stejně tak jako nemám s kým péct perníčky ani vánoční cukroví, nemám s kým se "těšit na ježíška"... I když mám dítě, které má na všechny výše zmíněné aktivity věk, nemá na ně schopnosti. Ano, mohla bych nachystat adventní kalendář, který nám bude zdobit zeď - ale k čemu, když ráno nepřiběhne žádný malý zvědavec v pyžamu, aby se podíval, jestli i v tomto pytlíčku je nějaká drobná sladkost a nový dílek puzzle do betlémské skládačky? Ano, můžu péct cukroví (a taky to občas dělám) za přispění malého pomocníka, ale k čemu, když ten pomocník ani nevykrajuje šišaté tvary, ani se nesápe po válečku, ani neuždibuje syrového těsta, když je mu úplně jedno, jestli rukama žmoulá těsto nebo nějakou jinou modelovací hmotu? Když vlastně celé to pečení je mnohem víc pro můj dobrý pocit, než pro potěšení malého pomocníka?
Vlastně i ty Vánoce chystáme víceméně pro sebe. Našemu dítěti je celkem jedno, jestli jsou pod stromečkem nějaké balíčky, jestli je na stole cukroví a ovoce, jestli večeříme slavnostně. Jediné, co ji těší, jsou vánoční řetězy a světýlka, ale kdyby byly místo stromečku pověšené na suché větvi nebo třeba na židli, budou ji těšit úplně stejně.
Každoročně je pro mě toto období emočně obzvlášť těžké. Mít dítě, kterému nikdy z očí neuvidíte ten úžas a radost nad vánočním stromečkem, nad dárky, to není asi jednoduché pro žádnou matku, pro mě určitě ne. Ale my máme ty vánoční dny tak nějak "zakleté" už od svatby. Loni jsem už říkala, že jsme si pravděpodobně kromě jeden druhého vzali nechtěně a nevědomky i Grinche, který se nám někde schovává doma ve skříni a stěhuje se s námi.
Hned naše první společné Vánoce, tři měsíce po svatbě, začaly dobrodružně, když jsme kvůli hustému sněžení 23. 12. večer odložili cestu od mých rodičů až na Štědrý den ráno, kdy jsme pak odmrazovali auto pokryté souvislou vrstvou ledovky a absolvovali pak těch 150 km nejprve na náledí a potom před Brnem v husté mlze. Doma samozřejmě nic nenachystáno, takže jsme tehdy večeřeli snad v osm. A další "dobrodružství" přišlo na kontrole u doktorky o pár dní později, kdy se ukázalo, že naše děťátko už se bohužel nevyvíjí a já tak rovnou mezi svátkama absolvovala revizi dutiny děložní a prožívala potom ten nejsmutnější svátek Svaté rodiny, protože ta naše právě o jednoho malého člena přišla...
Bylo to před Vánocemi dalšího roku, kdy jsme zcela bez obav mířili na "velký ultrazvuk" ve 2. trimestru. Kdy paní doktorka příliš dlouho a příliš tiše zkoumala hlavičku děťátka. Kdy pan doktor vyřkl verdikt, že v té hlavičce je něco, co tam nepatří, ale z utz nepozná, o co jde, tak mě hned objednali na magnetickou rezonanci. A samozřejmě udělali genetické odběry. A kdy těsně před Vánocemi rezonance potvrdila útvar krevní povahy a my rozhodovali o dalším osudu děťátka a měli před sebou plejádu možností od nedožití porodu (nebo úmrtí krátce po něm) až po skoro zdravé dítě (jak to dopadlo, už víte). A radostné očekávání se změnilo v úzkostné.
Pak přicházely Vánoce, ve kterých se ve mně čím dál víc usazoval smutek z toho, že našemu dítěti jsou Vánoce vlastně ukradené (teda až na ty řetězy, samozřejmě:)).
Až přišel advent 5 let po svatbě, opět prožívaný v očekávání. Opět zkalený obavami, protože paní doktorce se něco nezdálo. A tak nás v předvánočním týdnu po kontrole odesílá na ultrazvuk k panu doktorovi. Než k němu dojedeme, přestává našemu miminku bít srdíčko. A já se přes svátky stávám "schránkou pro mrtvé", protože kvůli nemoci můžu pod narkózu až na začátku ledna.
Začínám Vánoce nesnášet.
A to už jsme u Vánoc loňských. Zdálo se, že tentokrát se obejdou bez jobovek (koneckonců, žádné očekávání se nekoná, neb to letní skončilo stejně jako to předvánoční a moje tělo i moje psychika potřebují odpočinek). Zdálo se to až do soboty dvaadvacátého, kdy jsem sebou cestou na nákup švihla za barákem a parádně si vymkla kotník. K tomu dceři nějak nechtějí klesat vysoké teploty. Tak se čtvrtou adventní neděli sáčkujeme do auta, já trávím krásné 3 hodiny na pohotovosti chirurgické a odcházím (spíš se odbelhávám) s berlemi, manžel s dcerou asi 4 hodiny na pohotovosti dětské a odchází s antibiotiky. Rušíme všechny plánované návštěvy, kupujeme narychlo vánočku (protože do pečení s berlemi se pouštět nehodlám) a společnými silami tvoříme vánoční tabuli. Celé svátky pak prolenošíme u Harryho Pottera, nových pohádek a deskových her, nikam nechodíme a vlastně si to nakonec celkem užijeme (a manžel se o nás vzorně stará). Po těch předchozích zkušenostech to vlastně byly docela příjemně prožité svátky:)
A co přijde letos? Nevím, snažím se toho neděsit a doufám, že Grinche to s námi přestalo bavit a konečně se někam odstěhoval...
Komentáře
Zdeni, vaše láska a víra v Něj je neskutečně veliká. Kdekterý pár by to asi vzdal, šel třeba od sebe nebo se na Boha tak naštvali, že by se k Němu nehlásili, ale vy i přes veškeré překážky jdete dál a já vám všem moc fandím :) věřím že Grinch je nadobro zavřený ve své jeskyni a už se neukáže
Milí Geršlovi, přeji ať jsou letošní Vánoce mnohem pokojnější a pohodovější než ty předchozí!
Milí manželé Geršlovi, máte můj hluboký obdiv a ze srdce Vám přeji hodně sil, zdraví, odvahy a hodně Světla a Pokoje do nadcházejících svátků. Kéž jsou požehnané,pokojné a radostné.
Moc vam preji aby byly letosni ale i ty dalsi svatky plne Radosti. Hluboke a trvale. Vzdyt to male Dite v jeslich prislo na svet pro nas, aby s nami neslo vsechny nase bolesti a strachy. Moc drzim palce at se vam dari.
Na tento článek nemůžu dát ,,to se mi líbí." Tolik mě to mrzí. Moc moc na vás myslím a přeju vám opravdu ze srdce požehnané Vánoce!
Měla bych ještě dodat, že to, že ty naše Vánoce byly už několikrát jistým způsobem smutné, neznamená, že by nebyly požehnané. Jen to požehnání se prostě v našem případě projevuje jinak... Třeba už jen tím, že ty smutky sice přichází, ale stejně tak potom odchází. Že ve většině případů nejsou paralyzující, ale že i v tom smutku nakonec přichází určitý pokoj... to vnímám jako velkou Boží milost.
Jako dítě jsem hrozně těžko chápala slova jedné vánoční písně "krásně i smutno je o vánocích". Čím jsem starší (a to ještě ani zdaleka stará nejsem), tak tím víc rozumím a chápu...
Vlastně mám ráda i ty ne tolik veselé vánoční příběhy, osudy lidí či písně, které nám připomínají skutečný důvod příchodu Ježíše na svět. Přišel ani ne tak kvůli radosti, ale kvůli tomu všemu srabu, ve kterém se nacházíme... každý jindy, jinde a jinak, ale nikomu z nás se to v životě nevyhne.
Díky Zdeni, žes mi to připomněla.
Zdeni díky z hluboký článek.
+
Někdo má děti, zdraví, ... a přesto je tolik rodin, pro které jsou Vánoce svátky katastrofickým obdobím... obzvláště tam, kde se rozpadá (rozpadla)láska a vztahy rodičů. Proto ačkoli má vaše baby radost pouze z řetězů (někdo nemá ani to), zdraví kompenzované láskou a přijetím... je tolik, za co můžete být vděční. Nechci popisované situace zlehčovat. Jen říci to, že ani děti, zdraví, cukroví, radost z dárků ... nejsou zárukou kouzelných Vánoc. Řekla bych, že na tím musí být ona láska (Láska).
Zdeni, velmi s Vámi cítím. A jen chci napsat, že Grinch nakonec přece jen našel radosti Vánoc a ja se přimlouvám za to, aby ten Váš Grinch už je našel. +
Zahlédla jsem 2. adventní neděli Grinche křepčit v hotelovém pokoji kousek od Vídně, kde teď žije švagrová po rozchodu s manželem a neteř se synovcem zírají i přes návštěvu, která za nimi z dálky přijela, do svých mobilních telefonů. :-( To a také tradiční adventní trhy v botanické zahradě, na kterých poprvé namísto okouzlující výzdoby a charitních obchůdků vládl Santa a sekundoval mu panák v plavkách (aby ukázali, jak se slaví Vánoce v Austrálii) mi letos důrazně připomnělo, že (já) musím naše prožití Adventu a naše tradice stavět na něčem úplně jiném, než nám nabízí okolní svět. Zdeni, Ondro a Moničko, přeji Vám kouzelné, radostné a požehnané prožití Adventu i Vánoc!
Milá Zdeno,vše co píšete jsou věci které nejsou veselé.Věřte že každý máme svoje bolesti.Co vy máte nemám já,co mám já nemáte vy.Tak to chodí nemůžeme mít všicni všechno.Jsem přesvědčená že Bůh je s vámi,drží vás v náručí,pomahá.Mějte hezké vánoce.Monice hodně radosti.
Šťastné, veselé a požehnané vánoce. 🤗🙏🕊️
A jaké tedy byli ty letošní vánoce?
Dekuji, ze se umis tak sdilet.
@Kéďa: přesně to samé mi cca před 2 dny taky prolítlo hlavou!
Letos jsme Vánoce prožili bez větších nemocí a úrazů, zato trochu hekticky - návštěvy příbuzenstva nám vyšly dost blízko po sobě, takže jsme byli hodně na cestách.
Zato si nás ty nemoci našly teď v půlce ledna, zatím to není nic vážného, ale M. zatím letos byla ve školce celkem jen 3 dny...
preji hodne sil!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.