Tak a je to zase tady. Už před samotným začátkem adventu přichází chvíle, kdy se facebooky, instagramy a signály začínají hemžit fotkami adventních kalendářů, kreativně vyráběných matkami pro děti. A už několikátý rok jsou pro mě zdrojem určitého smutku.


Ne proto, že bych něco podobného nebyla schopná vyrobit (nebo přinejhorším koupit:)), ale proto, že nemám pro koho. Stejně tak jako nemám s kým péct perníčky ani vánoční cukroví, nemám s kým se "těšit na ježíška"... I když mám dítě, které má na všechny výše zmíněné aktivity věk, nemá na ně schopnosti. Ano, mohla bych nachystat adventní kalendář, který nám bude zdobit zeď - ale k čemu, když ráno nepřiběhne žádný malý zvědavec v pyžamu, aby se podíval, jestli i v tomto pytlíčku je nějaká drobná sladkost a nový dílek puzzle do betlémské skládačky? Ano, můžu péct cukroví (a taky to občas dělám) za přispění malého pomocníka, ale k čemu, když ten pomocník ani nevykrajuje šišaté tvary, ani se nesápe po válečku, ani neuždibuje syrového těsta, když je mu úplně jedno, jestli rukama žmoulá těsto nebo nějakou jinou modelovací hmotu? Když vlastně celé to pečení je mnohem víc pro můj dobrý pocit, než pro potěšení malého pomocníka?

Letošní adventní věnec

Vlastně i ty Vánoce chystáme víceméně pro sebe. Našemu dítěti je celkem jedno, jestli jsou pod stromečkem nějaké balíčky, jestli je na stole cukroví a ovoce, jestli večeříme slavnostně. Jediné, co ji těší, jsou vánoční řetězy a světýlka, ale kdyby byly místo stromečku pověšené na suché větvi nebo třeba na židli, budou ji těšit úplně stejně. 

Každoročně je pro mě toto období emočně obzvlášť těžké. Mít dítě, kterému nikdy z očí neuvidíte ten úžas a radost nad vánočním stromečkem, nad dárky, to není asi jednoduché pro žádnou matku, pro mě určitě ne. Ale my máme ty vánoční dny tak nějak "zakleté" už od svatby. Loni jsem už říkala, že jsme si pravděpodobně kromě jeden druhého vzali nechtěně a nevědomky i Grinche, který se nám někde schovává doma ve skříni a stěhuje se s námi. 

Hned naše první společné Vánoce, tři měsíce po svatbě, začaly dobrodružně, když jsme kvůli hustému sněžení 23. 12. večer odložili cestu od mých rodičů až na Štědrý den ráno, kdy jsme pak odmrazovali auto pokryté souvislou vrstvou ledovky a absolvovali pak těch 150 km nejprve na náledí a potom před Brnem v husté mlze. Doma samozřejmě nic nenachystáno, takže jsme tehdy večeřeli snad v osm. A další "dobrodružství" přišlo na kontrole u doktorky o pár dní později, kdy se ukázalo, že naše děťátko už se bohužel nevyvíjí a já tak rovnou mezi svátkama absolvovala revizi dutiny děložní a prožívala potom ten nejsmutnější svátek Svaté rodiny, protože ta naše právě o jednoho malého člena přišla...

Náš malý Betlém

Bylo to před Vánocemi dalšího roku, kdy jsme zcela bez obav mířili na "velký ultrazvuk" ve 2. trimestru. Kdy paní doktorka příliš dlouho a příliš tiše zkoumala hlavičku děťátka. Kdy pan doktor vyřkl verdikt, že v té hlavičce je něco, co tam nepatří, ale z utz nepozná, o co jde, tak mě hned objednali na magnetickou rezonanci. A samozřejmě udělali genetické odběry. A kdy těsně před Vánocemi rezonance potvrdila útvar krevní povahy a my rozhodovali o dalším osudu děťátka a měli před sebou plejádu možností od nedožití porodu (nebo úmrtí krátce po něm) až po skoro zdravé dítě (jak to dopadlo, už víte). A radostné očekávání se změnilo v úzkostné. 

Pak přicházely Vánoce, ve kterých se ve mně čím dál víc usazoval smutek z toho, že našemu dítěti jsou Vánoce vlastně ukradené (teda až na ty řetězy, samozřejmě:)).

Vánoce 2015

Až přišel advent 5 let po svatbě, opět prožívaný v očekávání. Opět zkalený obavami, protože paní doktorce se něco nezdálo. A tak nás v předvánočním týdnu po kontrole odesílá na ultrazvuk k panu doktorovi. Než k němu dojedeme, přestává našemu miminku bít srdíčko. A já se přes svátky stávám "schránkou pro mrtvé", protože kvůli nemoci můžu pod narkózu až na začátku ledna. 

Začínám Vánoce nesnášet. 

A to už jsme u Vánoc loňských. Zdálo se, že tentokrát se obejdou bez jobovek (koneckonců, žádné očekávání se nekoná, neb to letní skončilo stejně jako to předvánoční a moje tělo i moje psychika potřebují odpočinek). Zdálo se to až do soboty dvaadvacátého, kdy jsem sebou cestou na nákup švihla za barákem a parádně si vymkla kotník. K tomu dceři nějak nechtějí klesat vysoké teploty. Tak se čtvrtou adventní neděli sáčkujeme do auta, já trávím krásné 3 hodiny na pohotovosti chirurgické a odcházím (spíš se odbelhávám) s berlemi, manžel s dcerou asi 4 hodiny na pohotovosti dětské a odchází s antibiotiky. Rušíme všechny plánované návštěvy, kupujeme narychlo vánočku (protože do pečení s berlemi se pouštět nehodlám) a společnými silami tvoříme vánoční tabuli. Celé svátky pak prolenošíme u Harryho Pottera, nových pohádek a deskových her, nikam nechodíme a vlastně si to nakonec celkem užijeme (a manžel se o nás vzorně stará). Po těch předchozích zkušenostech to vlastně byly docela příjemně prožité svátky:)

Autentické zátiší loňských Vánoc - megastrom a berle

 

A co přijde letos? Nevím, snažím se toho neděsit a doufám, že Grinche to s námi přestalo bavit a konečně se někam odstěhoval...