Žiju, směji se i pláču, přemýšlím a sem tam o tom něco napíšu
Ani já, ani manžel si na adventní kalendáře moc nepotrpíme. A vyrábět něco takového pro dceru zatím postrádá smysl. Zapojila jsem se ale do adventní výzvy Kuchařky pro dceru a úterním úkolem bylo právě kalendář vyrobit (nebo upéct jeden druh cukroví…
… tak zněl v podání některých bývalých obyvatel nejmenovaného brněnského privátu “český překlad” úvodní pasáže známého zpěvu Rorate coeli desuper. Zpěvu, který neodmyslitelně patří k adventu.
Za poslední dobu je to tady na blogu trochu opuštěné. Ne, že by se nedělo nic, o čem by nešlo psát. Ale děje se toho tolik, že na to psaní o tom už nezbývá času ani sil. Proto jen ve stručnosti, jak teď žijeme.
Někdy jsou vteřiny jako roky a roky jako vteřiny. A ta doba, která je v historii vesmíru míň než mrknutí oka, mi často připadá jako celá věčnost (tady je aspoň vidět, jak je to vnímání času relativní). Mluvím o době dávno minulé, o časech, které…
Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
K letošnímu svátku matek jsem dostala od manžela ten nejlepší dárek, jaký si jenom matka může přát. Víkend, který jsem mohla strávit, jako bych vůbec žádnou matkou nebyla.
Krása mateřství je jako poklad, pro to, abychom ji našli, je občas potřeba vzít krumpáč nebo lopatu a kopat. Jen někdy musíte kopat hodně hluboko. Nebo si na to rovnou vzít bagr.
Milí čtenáři (ať už pravidelní či příležitostní) mého blogu. Při pohledu na datum posledního příspěvku si říkám, že vám nejspíš dlužím malou omluvu.