Dostáváme nezřídka otázku podobného znění od některých přátel (a občas i všelijakých ne-přátel), kteří vědí o našich různých životních peripetiích. Oním to je většinou myšlena naše dcera s těžkým kombinovaným postižením, několikanásobné zamlklé těhotenství, péče o starší dceru spolu s mladším nespacím “torpédem” nebo libovolné kombinace předchozího. Nedá se na to odpovědět nic jiného, než: “S Boží pomocí”. A je to pravda pravdoucí.
Kdybyste se zeptali, co je na tom nejtěžší, asi bych nedokázala odpovědět. Nějak neumím kvantifikovat, jestli je těžší vědomí, že - pokud neskonáte náhlou smrtí - nejspíš přežijete své dítě (a když ne, tak že skončí v nějaké ústavní péči) nebo to, že se najde celá řada lidí, podle kterých se jako méněcenná vůbec neměla narodit.
Jestli je náročnější vyrovnat se s tím, že vás nikdy neobejme ani se na vás neusměje nebo s tím, že její o téměř 6 let mladší sestra byla už asi ve dvou měsících mnohem šikovnější než ona.
Jestli jsou víc stresující dny vrzajících zubů nebo dlouhé probdělé noci.
Jestli mám větší strach z toho, že nám dojdou síly, nebo že dojdou místa ve stacionářích.
Je to nápor na psychiku (a fyzička dostává zabrat také), je to výzva pro náš vztah, je to zkouška pro víru.
Není jednoduché nepřestat věřit v Boha a v Jeho uzdravující moc, když se intenzivně (společně s asi tak polovinou katolíků - a nejen katolíků - v republice) modlíte za zdraví své dcery, a ta se potom narodí sice bez vážných komplikací a donošená, ale postupem času se ukazuje, že si nese do života těžké kombinované postižení. Jen On sám nejlíp ví, kolik slz už proteklo nad tím, že mi nikdy neřekne mami, že se nepostaví na svoje nohy a nerozběhne po hřišti.
Není snadné důvěřovat Bohu ve chvílích, kdy k Němu zoufale křičíte, aby aspoň protentokrát už to malinké miminko ve vás žilo, a vzápětí se z úst lékaře dovídáte, že už mu netluče srdíčko.
A pak přichází ty otázky, které zná nejspíše většina těch, kdo byla někdy v podobné situaci. Proč? Proč my? Proč naše dítě? Co mi tím chceš Pane Bože říct? Kolik toho ještě vydržím, než se definitivně sesypu? Proč nedostáváme, i když tolik prosíme?
Otázek jsou spousty, odpovědi žádné, nebo neuspokojivé (třeba taková pozitivní z listu Jakubova: “Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně”:))
Jenže potom musím upřímně přiznat, že dostáváme. Jenom jinak, než jak jsme si kdy představovali. Protože “O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.”
A tak na všechna ta Proč je nejpoctivější odpovědí jen Nevím. A myslím, že v pozemském životě ani vědět nebudu. Protože Hospodinovy myšlenky nejsou ty moje.
Jak to tedy zvládám? No, někdy téměř heroicky, jindy téměř vůbec... Občas na Boha křičím, občas s ním nedokážu mluvit, občas se mi zdá hluchý a slepý jako v té Nohavicově písničce… Ale nakonec Děkuji s Krylem i za tu slabost, i za ty slzy, protože citu a pokoře, tomu se potřebuju učit stále.
Komentáře
Amen.
"Proč? Proč my? Proč naše dítě? ... Proč nedostáváme, i když tolik prosíme?"
(nevyžádaná surovost "všelijakého ne-přítele")
Třeba protože když už se ukazuje v televizi "katolické manželství", tak aby to bylo vidět pěkně se vším všudy.
Kolik lidí se možná díky těmhle Vašim obětem dostane do nebe ..
Nikdo se nedostane do nebe díky obětem @zdendany a spol.
Do nebe se lze dostat jediným způsobem: přijetím spásné oběti Ježíše Krista.
A já si nedovedu představit duševní pochod, který by někoho přiměl přijmout tuto spásnou oběť díky utrpení @zdendany a spol.
Na druhé straně si dovedu představit, že jejich oběti se nějak přidají k zásluhám Církve a proto mohou ukrátit mnohá očistcová utrpení.
@TetaAni: Moc se mi líbí, když někdy lajkne můj komentář někdo, kdo je běžně nelajkuje.
PS: Nebyla jste to vy, komu jsem slíbil žlutý plný ibišek, když se podaří jej ukecat, aby zakořenil? Vy nebo @organo?
@JiKu No myslela jsem to tak, že v nějakém poselství říká Panna Maria, že se máme často a rádi obětovat za obrácení hříšníků a nějak jsem si říkala, že ty těžkosti @zdendandy se prostě připojí ke spásné oběti Pána Ježíše a tak pomohou vytrpět tu plnou míru nebo jak se to píše v Bibli.
No, to se musíte zeptat zdendany, zda se obětovala a obětuje za obrácení hříšníků.
Osobně bych si tipnul (soudě podle krátké letmé známosti s ní a dlouholeté znalosti sebe sama), že je ráda, že to nějak zvládá. Lidé, kteří musejí řešit spoustu naléhavých problémů zcela praktického rázu (což ona jistě je), zpravidla nemívají čas na mystiku.
@JiKu A tak to beztak funguje nejvíc! :)
Nevíme, zda to funguje vůbec. Nevíme (naštěstí) a nikdy nebudeme vědět, kolik hříšníků se kvůli zdendaně obrátilo.
Sorry. Budeme vědět. Při posledním soudu.
Díky moc. Nedokážu si představit vaši situaci, ale ten stav chápu, zazivam často. A druzí to nepochopí. Mě třeba dostává věta, kterou mi jednou napsala moje kamarádka - Nechápu, jak můžeš vůbec žít.
JiKu K tomu ibisku se hlasim ja;)
@JiKu To celkem trefil:) Většinou jsem fakt ráda, že to nějak zvládám, a na nějakou velkou mystiku není kapacita. Je pravda, že čas od času, když je třeba něco zvlášť těžkého, tak to za něco obětuji, ale většinou spíš za různé "bolestné" situace v rodině a mezi přáteli (i když některé z nich by do kategorie "obrácení hříšníků" mohly spadat také), ale většinou se prostě jen snažím nezbláznit a zvládnout to bez újmy na životě vlastním nebo rodinných příslušníků:)
Takže jste ještě stále normální :-)
.. jak Pan Buh dá ... dostáváte, protože prosíte dobře. ...
Sousedi rodného domu měli takového chlapečka. Údajně přidušeného při porodu. Byl ležák, nemluvil, nakrmit jej dokázala jen mamka takovým divným grifem, oči mu tak zvláštně ujížděly, ale radost se dala poznat podle takového kroucení a jakoby hekání, to když viděl někoho známého, nebo když mu bráši pustili na tabletu oblíbený pořad. No, co budu psát, sousedka to měla těžké, ale my jsme je, když k nám jezdili "na besedu" moc rádi viděli. Když mu bylo 20, umřel. Z ničeho nic, bez shledání zhoršení stavu. Obuleli jsme to všeci. A ta sousedka, přes všechny dřívější nářky, prohlásila, že až po jeho smrti si uvědomila, co všechno s ním ztratila. A já, ačkoli od sousedů, ztrátu též pociťuji... vnášel do okolí více soucitu, nebo nevím. Něco co teď chybí.
Tím chci říct, že dobro
... že dobro může mít i zcela nevábnou tvář.
@dromedar to ses dotkl něčeho transcendentálního, ovšem tak často již v žití zakoušeného, nač se mnohým nechce ani pomýšlet... Like za odvahu to byť vyslovit.
A @zdendanda velký respekt k Vám oběma. Já často uvažuji o pokojíčku v Bohnicách, a to jsme na tom ještě dobře... nebo špatně? Ví Bůh...
@cink2: Dotkla jste se jednoho velmi neblahého omylu mnoha lidí, pro které do značné míry platí dobro=krása, nebo spíš ošklivost=zlo.
v neděli byl v televizi v Cestách víry pohled na víru herečky Andrei Růžičkové - ona má taky zkušenost se zamlklými těhotenstvími.
Mohla bych se zeptat na Štěpánku? Ikdyž je to nespací "torpédo", musí přinášet do Tvé rodiny i plnou náruč radosti :))
@HalLuzacka Jojo, Štěpánka je zlatíčko. Samozřejmě mě umí pěkně dopalovat (které dítě to taky neumí, že:)), ale je šikovná a hrozně zvědavá a moc si to s ní užíváme:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.