Jsem tu.

Haló, Pane, slyšíš mě? Pane? Copak už i Tys mne opustil?

Sedím uprostřed pokoje, v náručí tisknu svého plyšového lva a slzy  mi stékají do jeho kdysi krásné hřívy...Jako loďka v bouři na širém moři zmítá se ve mně tisíce pocitů... Myslím na všechny ty zmařené příležitosti dnešního dne, na všechen vztek, který mě zavírá do svého vězení, na každý hřebík, který byl dnes zaražen do Kristova kříže... Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil???

Jako blesk z čistého nebe mě zasáhnou Kristova slova... toužím po doteku někoho blízkého, někoho, kdo by mě miloval... a vtom cítím Boží ruku, jak mě objímá... stejně jako kdysi Krista na kříži... a už mi dochází, že se trápím malichernostmi, že moje "trápení" není nic ve srovnání s utrpením Božího Syna... a Boží dlaň stírá poslední slzu z mé tváře a pak se napřahuje ke mně, aby mě zvedla ze země... přijmu nabízenou ruku, přemáhám svou nechuť a vstávám... s pohledem upřeným na kříž a s Ježíšem po boku dokážu i já jít svou křížovou cestu...

Pane, omlouvám se, že jsem snad někdy pochybovala... 

teď už vím, že Ty mě slyšíš...