Hej Pane, já už fakt nemůžu. Co po mně jako chceš? Já už nevím, co bych měla dělat. Padám na hubu, a Ty místo abys mě podržel, srážíš mě k zemi???

 

Tak fajn. To byl zas den za všecky prachy. (Jak jednou prohlásila jedna paní: "Kdybychom za každý takový den dostávali zaplaceno, tak už jsou z nás milionáři":)) Přesně podle Murphyho: Co se nemohlo pokazit, to se pokazilo, a co se pokazit mohlo, pokazilo se v ten nejnevhodnější moment. Dobře, jednou za čas se to dá přežít, ale třikrát do týdne? To už je i na mou bojovnou náturu trochu moc. Umím se s problémem poprat, když se nějaký vyskytne. Ale když se vyskytuje každou chvíli, a ne jeden, ale osm...  Tak to už je i na mě moc. Večer padám do postele absolutně vyšťavená a přitom s pocitem, že jsem zase nic neudělala. Čas, který jsem mohla využít ke studiu jsem nakonec stejně strávila u televize, protože jsem byla tak zničená, že jsem nebyla schopná vydolovat z hlavy kloudnou myšlenku. Kdybych aspoň zítra měla volno. Jenže mě čeká úplně to samé v bledě modrém...


Pane, už je toho na mě moc. Začínám zoufale nestíhat... Prosím, pomoz mi, dej mi sílu to zvládnout, dej ať už se to konečně podaří, moc Tě prosím, stůj při mně...

Tak a zase nic. Zas jsem to zvorala, nic jsem nezvládla. A už to nedokážu unést. V hlavě víří spousta myšlenek a mezi nimi čím dál víc sílí ta jedna vtíravá: "Bože, co mi tím chceš říct?" A následují ji dalši... Pak už to prostě nevydržím a zoufale se rozpláču. Nevidím před sebou žádnou hezkou perspektivu, myšlenka na další dny mě naplňuje hrůzou. Bojím se co přijde, bojím se jít večer spát, protože to znamená, že budu muset zase ráno vstávat.

Pane, co tím sleduješ? K čemu to je??? Já tady padám na hubu a Ty, místo abys mi pomohl, tak mně prostě shodíš? Já pro to udělala tolik a pak už to bylo na Tobě... Proč jsi to nezařídil líp? Jaký máš plán, totálně mě zlikvidovat? Já už prostě nemůžu...

Nedokážu vidět Boží plán. To teda nedokážu nikdy. Ale dosud vždycky všecko, co se dělo, dávalo jakýs takýs smysl. Ale teď? K čemu to je, že se tak ničím? A nemůžu ničeho nechat... Bez brigády nebudu mít peníze na studium. Bez studia nebudu moct dělat práci, kterou chci, a pak by to byla zahozená příležitost. Začarovaný kruh a nejde to z něho ven. Ale zatím mě vždycky (když už nikdo jiný) podržel Bůh...a teď se ke mně i On točí zády? Jakto?
A pak do toho jak výstřel do ticha zazní otázka kamaráda, kterému si stěžuju... "Kolik času věnuješ modlitbě?"
Ups, tak tohle byla otázka na místě...

Ale vždyť Ty to víš nejlíp, že mám teď na všecko málo času. Večer padnu do postele mrtvá a jsem ráda, když neusnu u rozsvícené lampičky nad diferenciálními rovnicemi ve svetru a riflích... No a ráno vstávám v poslední možné chvíli, i tak mi spánek zoufale chybí, dám si rychlou sprchu a dobíhám tramvaj...

Hm, takhle je to pokaždé. Ve vymýšlení důvodů, proč jsem neměla zrovna ten den čas jsem fakt dobrá... Ale co mi brání modlit se cestou na tramvaj? Nebo v tramvaji? Vždyť jsem to několik let úspěšně praktikovala, tak proč to najednou neumím? Nebo nechci? 
Najednou mám oči plné slz a dochází mi, že je něco špatně. Ještě nevím co, ale něco chci na sobě změnit. Chci něco udělat s tím životem, který teď tak ukázkově packám. Ale co? Do háje, co můžu dělat? Co když neumím jen tak všecko hodit za hlavu? Co když dopadnu jako posledně? Co, do háje, Bože, co mám dělat???
A najednou mi padá zrak na knížku vedle postele... i přes závoj slz vidím modrou obálku se zlatým křížem... Moje Bible. Kdy jsem ji měla naposled otevřenou? Hm, to už bude chvilka... Hlavně že mám čas číst skripta z matematiky, a skripta ze života ne? Sáhnu po ní a otvírám... někde... A ona se automaticky otevře na tom nejčastěji otvíraném místě, mém nejoblíbenějším ze všech, které jsem zatím přečetla...

Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?"Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. 
On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. 
Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.
Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. /Iz 40,27-31/

Najednou se musím skoro smát... Celou tu dobu byla odpověď vedle mě, v mé těsné blízkosti, a já byla tak hloupá, že ji neviděla. On dává zemdlenému sílu... vznášejí se jak orlové... I já se začínám vznášet, aspoň svou myslí, někam tam nahoru k Němu. Jak mě jen někdy mohlo vůbec napadnout, že by na mě nemyslel? Jak jsem mohla zapomenout na svůj nejoblíbenější biblický verš? Čtu úryvek znova a znova, nechám ta slova dopadat jako kapky deště na své vyprahlé srdce a pomalu ve mě klíčí pokoj... Poprvé po dlouhé době usínám klidná a beze strachu a ráno vstávám odpočinutá.

Pane, Tys mě vždycky slyšel. A odpověď jsi mi poslal už dávno. Stačilo tak málo... jen si ji přečíst...

Máš nějaké otázky? Tak se přestaň jenom ptát a litovat se, vezmi a čti... :)

P.S.: Původně jsem to sem nechtěla psát... kdo by se taky chtěl chlubit tím, že je někdy zoufalý a zapomíná na Boha... ale pak mě k tomu podnítil HejTi svým steskem, že je tu málo článků o Bibli... a třeba někdo z vás taky teď hledá a nenalézá a díky tomu článku bude aspoň vědět, že není sám:)