Taky byste někdy chtěli chápat všechno, co se vám děje, a neumíte tomu přijít na kloub?

 

Tak jsem dnes přemýšlela cestou v buse pražské MHD, když jsem jela na několikátý (a naštěstí už poslední:)) pokus závěrečných jízd v autoškole, bylo mi špatně, nervy jsem měla v kýblu a měla jsem nutkání se otočit a jet domů spát... A do toho jsem přemítala, jak se správně modlit. Prosit o zdar zkoušek? To už jsem zkoušela, nevyšlo to. Prosit o to, ať to dopadne tak, jak má? To už jsem taky zkoušela, a pro změnu to nevyšlo. A já pak byla zoufalá a skoro jsem si myslela, že Bůh "ohluchl". A věděla jsem, že to má určitě nějaký smysl, jen jsem netušila jaký. A nedalo mi to spát a musela jsem na to myslet pořád, i tou cestou v buse. A pak to najednou přišlo, jak se někdy přihodí, myšlenka jak blesk z čistého nebe. Proč já vnucuju Jemu svůj názor, co je "dobře" a co ne? Proč se trápím otázkou po SMYSLU věcí, které se mi dějí? Stejně to nepochopím. Nebo jo, ale později. Nebo nikdy, no a co? :) Vždyť já tu NEJSEM na chápání... Ha, tak to je myšlenka jako úder kladivem. Já, logicky založená osoba, co musí mít všecko rozumově odůvodněné, mám něco nechat plavat? Nepídit se po podstatě, nechtít to pobrat rozumem?

Jenže... Proč přepisovat scénář, který už někdo předepsal? Proč chtít za každou cenu měnit scény, které mi byly ušity na míru? Já jsem přece jenom obyčejný herec, v režii to má Někdo jiný, Někdo, kdo ví jak na to. A kdo chápe, proč se mi to všechno děje. On už vidí na další stranu scénáře, kterou já jsem ještě neotočila.

Dovedete si představit, jak by vypadal film, kdyby režisérovi do řemesla kafrala každá kostymérka? Kdyby musel každý svůj krok ospravedlňovat maskérkám, osvětlovačům a technikům? Kdyby mu každý "podržtaška" chtěl vnutit svůj názor, jak má tamta a ona scéna vypadat? Nejspíš by se nenatočil. Protože pátá kostymérka by měla jiný názor než třetí maskér a do krve by se pohádali i řidič se čtvrtým osvětlovačem:) 
Jasně, každý z nich tam má své místo, svůj úkol, pro který byl určen. Maskér umí herce nalíčit, osvětlovač se postará o správné osvětlení scény, řidič všechny a všechno dopraví v pořádku na místo. A nad tím vším bdí ten "jeden". Ten, na jehož hlavu často padá všechna kritika i chvála, ten, kdo za všechno zodpovídá, kdo to má "na triku - pan režisér. A teď si vemte ten chaos, který by zavládl, kdyby herce oblékal kameraman, světla obsluhovala kostymérka a scény točil osvětlovač - ten by nebyl zvladatelný ani v sebelepší režii.

Zato když necháme pana režiséra dělat svou práci, a když ji dělá dobře, hned je to o něčem jiném a vznikají pak skvosty kinematografie. Stejně tak, když necháme pracovat pana Režiséra. Vždyť i náš život v sobě nese prvky dramatu, někdy komického, někdy tragického, a s koncem, jaký si vybereme. Režisér pro nás vybral ten dobrý, ale který herec není někdy trochu neposlušný, a nechce si upravit scénář podle svého? Až když mu to rozsype celý film, pochopí, a pokorně se vrátí pod odborné vedení. Nemusím chápat každý krok pana Režiséra, když jsem "jen" kaskadér nebo osvětlovač. Je důležité, být ve správný čas na správném místě. A On už se o ten zbytek postará, a udělá to určitě nejlíp.

A tak jsem se jen pomodlila: "Pane, ať nikoho nepřejedu a nezraním ani neohrozím." A zbytek jsem nechala na Něm. A - světe, div se - ono to vyšlo. A stačilo tak málo. Přestat se fušovat do něčího řemesla a hrát podle scénáře pana Režiséra, a ne podle svého.

Možná jsem to napsala trochu zmateně a neuspořádaně, a jistě jsem nenapsala všecko, co mě napadalo. Ale ta myšlenka sama je pro mě natolik silná, že si ji chci zapsat, abych ji nezapomněla. A protože může být přínosem třeba i vám, píši ji sem, ať si ji může přečíst každý:)