Nedávno se mi nezávisle na sobě dostaly do rukou dvě knížky o vztazích a manželství. Jejich autoři se shodovali v jednom: Na začátku, když říkali ano své vyvolené, si ani v nejmenším nemysleli, že manželství může být tak těžké. 

Pak podobnými slovy popisují, jak před svatbou žili v ideálech, mysleli si o své ženě, že ji budou na rukou nosit a snesou pro ni modré z nebe a ona je bude milovat až za hrob. A jak postupně přicházely první obtíže, vystřízlivění a následně silné pochybnosti. Vzal jsem si tu pravou? Jak je možné, že nám to už po dvou letech nefunguje? Neměli bychom se rozvést? Naštěstí se tedy ani jeden z nich nerozvedl, naopak, z obou se postupem času stali poradci pro manželství pracující v poradně a pořádající různé kurzy. A i jejich knihy obsahují řadu příběhů, ze kterých se člověk může poučit nebo se nad nimi zamyslet a pak udělat něco pro své manželství. 

 

Myslím, že jsem ráda, že já jsem nic takového nezažila (i když, těžko říct, třeba to přijde teď v tom druhém roce manželství:). Rozhodně jsem si několik měsíců před obřadem nemyslela, že manželství je něco jednoduchého a bezbolestného. Samozřejmě, že jsem měla kolem sebe spoustu příkladů krásných a dlouho trvajících manželství. Vždy bylo ale vidět, že nic mi nespadne do klína jen tak samo od sebe. Že na fungujícím vztahu se musí řádně máknout. I náš snoubenecký kurz byl tohoto poselství plný. Chcete se vzít? Tak to je super, a my vás v tomto rozhodnutí podporujeme. Myslíte si ale, že to všechno zvládnete levou zadní a bez pořádné přípravy? Tak to pozor, takhle to nefunguje... Jestli nejste oba dva ochotní na sobě pracovat, komunikovat, přijímat kompromisy, ustupovat druhému... pak si to raději ještě jednou pořádně rozmyslete.

 

Během kurzu jsme měli možnost poznat a uvědomit si, kolik věcí a okolností ovlivňuje naše chování, naše vnímání druhého. Až tam jsem si uvědomila, jak moc jsou důležité naše rodinné kořeny. To, z jaké rodiny každý z nás pochází, jaké zvyky a návyky si z ní přináší. Není náhodou, že jeden z našich prvních malých sporů se týkal prožití Štědrého večera, který se v každé rodině slavil jinak. Najednou musíte opustit něco, co vás provázelo celý život, k čemu se váží vaše vzpomínky z dětství a musíte začít vytvářet něco nového, prostor pro nové vzpomínky. Někomu to možná přijde jako banalita, protože stejně Vánoce nijak vehementně neprožívá. Pro někoho ale může jít o důležité rituály, bez nichž se bude cítit vykořeněný a nejistý. A takových příkladů by se našlo mnohem víc. 

Další důležitou otázkou, kterou bylo nutné probrat ještě před svatbou, byla společná budoucnost. Jasně, milujete ho, půjdete za ním třeba na kraj světa. Co ale za pár let? Budete mít několik dětí, budete starší, unavená, budete chtít žít někde na malém domku na vesnici, pryč z hluku velkoměsta. Mít zahradu, psa a klidně i králíky. Zato on nikdy nežil ve městě menším než Brno, má toulavou krev a táhne ho to do zahraničí. Nejlíp do nějakého pěkného západního velkoměsta. Je dobré stanovit si priority od začátku, zjistit po pěti letech manželství, že každý z vás chce něco úplně jiného a ani jeden se nehodlá smířit s kompromisem, musí být celkem smutné. Podobně se ukázalo užitečným probrat otázku financí, frekvence navštěvování rodičů nebo domluvit se, zda a jak dlouho čekat s pořízením potomka. To, že jsme strávili dlouhé hodiny debatami na podobná témata ještě v období chození a zasnoubení, nám už během prvního roku manželství ušetřilo nemálo problémů a konfliktů. 

 

Proto nemám ráda takové ty "růžové" články o manželství (no, já vlasně nemám ráda růžové články o ničem:)), v nichž (vetšinou) autorky popisují, jak je manželství super, nejlepší a skvělé a všem ho doporučují. Ano, většinou tak skvělé, že ho zkoušejí už potřetí... Abyste rozuměli, já si rozhodně stojím za tím, že manželství skvělé je. Ale nikdy nebudu tvrdit, že je skvělé samo od sebe a bez práce. Pokud si někdo myslí, že mu stačí se vdát/oženit, a když to ještě k tomu provede v kostele, že mu to zaručí spokojený život, asi se bude záhy divit. Manželství vyžaduje tvrdou práci, hlavně práci na sobě (viz jeden z mých předchozích článků Manželství je dřina). A myslím, že rozhodně není žádnou ostudou přiznat si, že je manželství těžké. 

Dovolím si zakončit citací z jedné výše zmiňované knihy: Samozřejmě, že je manželství těžké. Dejte dohromady muže a ženu - dvě bytosti, které myslí, jednají a cítí tak rozdílně, že byste si mysleli, že pocházejí z různých slunečních soustav - a požádejte je, aby spolu po zbytek svého života stárli pod jednou střechou. Jako byste vzali Popelku a Hucka Finna, hodili je do ponorky a zavřeli poklop. Co myslíte, že by se stalo?
/J. a S. Eldredgeovi, Láska a boj/

 

PS: Článek nemá za cíl odradit nikoho od uzavírání svátosti manželství. Jenom varuje před takovým uzavíráním bezhlavě. Autorka má to štěstí, že má skvělou "polovičku", která jí pomáhá ty těžkosti manželství nějak zvládat (i když, upřímně řečeno, někdy je i způsobovat:)). Najdete-li si podobně skvělé polovičky, bude pro vás manželství nejen kupou starostí, ale i horou radostí a velkým přínosem:)