Před časem se pod jedním článkem rozpoutala poměrně obsáhlá diskuze, která vedla postupně až k otázce, co je manželství. To mě přimělo zamyslet se nad tím, co je manželství pro mě. 

 Na takovou otázku se odpověď nehledá snadno. Jinak vám odpoví novomanželé, kteří se právě vrátili ze svatební cesty, jinak manželé po třiceti letech, jinak rozvedená žena se dvěma dětmi... Když jsem tuto otázku nadhodila před svým mužem, odpověděl mi větou, která to poměrně stručně a jasně shrnula: „No, já jen vím, že manželství rozhodně není nic z toho, co jsem si dřív představoval, že to bude." A já si tak říkám, že nevím, jestli bych uměla nějak stručně a pochopitelně sdělit, co pro mě je manželství, ale zato mám poměrně jasnou představu (v mnoha případech podepřenou zkušenostmi) o tom, co manželství zcela jistě není:)

 

Tak tedy – manželství není 

  • procházka růžovým sadem

Nevím, jestli ještě i v době, kdy počty rozvodů jsou čísla nemalá, existuje někdo, kdo si myslí, že když najde toho pravého/tu pravou, přesune se okamžikem svatebního slibu do pohádky. Přece když se milujem, tak už nás nic neohrozí... nebo ano? Je naivní vstupovat do manželství s představou, že to, co nám na partnerovi učarovalo, bude trvat věčně, zatímco to, co se nám nelíbí, se někam vypaří. Je naivní si myslet, že se ten druhý změní, stejně jako si myslet, že se nezmění. Už jsem o tom několikrát psala a najdete to v každé druhé "příručce pro spokojené manželství": láska a zamilovanost není totéž. K citu musíte přidat také rozum a vůli. 

  • nuda a stereotyp

Možná to tak někomu připadá. Být pořád s tím jedním člověkem, ráno se vedle něj probouzet a večer s ním usínat, v noci se budit jeho chrápáním... Trávit spolu den za dnem, rok za rokem. Ale žádný den není stejný jako ten předchozí a nudě se dá myslím celkem spolehlivě zabránit. Já navíc na svém muži a vůbec na manželském životě objevuju něco nového, ale raději se mně na stereotyp zeptejte tak za dvacet let:))

  • nic pro slabé povahy

Někdy je to pěkná fuška. Snášet všechny partnerovy zvyky a zlozvyky, kombinovat je s těmi svými a to všechno s vědomím, že to máte nadoživotí:) Ale on už život sám není pro slabé povahy a nemyslím si, že by život v celibátu byl jednodušší. Každé povolání má to svoje:)

  • jenom kus papíru

Ze všech stran se ten argument ozývá: K tomu, abychom byli šťastní, nepotřebujeme nějaký kus papíru. A pak, rozvod je moc drahý... Ani já nepotřebuju žádný kus papíru. Ale katolicky uzavřené manželství je mnohem víc. Je to svátost. A ta milost, která z ní prýští, je velkým pokladem, jak mi nikdy nezapomene zdůraznit jeden skvělý zpovědník. A já můžu jen potvrdit, že už jsem mnohokrát poznala, jaká síla je mít svazek uzavřený před Bohem.

  • vztah dvou

Manželství je sice na první pohled pro dva: muže a ženu, ale nesmí v něm chybět ještě třetí (a důležitá) osoba - Bůh. Je mnohem těžší snažit se vybudovat fungující vztah bez Něj, ale když Mu dáte prostor ve všech oblastech manželského života, pak to nabývá jiný rozměr (ale v žádném případě to neznamená, že by manželství žité s Bohem bylo bezproblémové).

 

V literatuře mívá manželství různá pojmenování nebo přídomky. Mně se nejvíce líbí to, které pro titul své knihy použil P. Ladislav Kubíček – Velké tajemství. I když jsem měla něco načteno, něco napozorováno a naposloucháno, spousta věcí by mě ani nenapadla, dokud jsem je nezačala prožívat na vlastní kůži. A navíc jsem si jistá, že znám zatím jenom zlomeček toho, co manželství vlastně obnáší. A musím říct, že na to objevování a noření se hlouběji do tajemství se těším:)

 

PS: Pro jistotu uvádím, že si rozhodně nemyslím, že by výše uvedený výčet byl kompletní. Je tam jen to, co mě zrovna napadlo:)