Ač přichází letos Popeleční středa poměrně pozdě, přece jen se to zdá teprve pár chvil, co přicházel zpoza rohu advent. A máme to tady znova.


 Opět na nás ze všech stran dorážejí postní předsevzetí, výzvy, úkoly, challenge - nazvěte si to jak libo. A všude čtu, co bych měla, mohla, co bych měla chtít … A co bych vlastně doopravdy chtěla? Opět se mi v mysli vynořuje malý červík, který se tiše, zato velmi vytrvale táže, co jako se sebou hodlám v této postní době provést. Kde v dnešní době hledat odpověď na tak zapeklitou otázku? No přece na internetu!

Při procházení různých námětů mě (mimo jiné) zaujala odpověď na jeden dotaz z online rozhovoru o půstu s P. Alešem Opatrným, kde mezi tipy na prožívání doby postní uvádí: “Tak třeba malý úryvek z Písma každý (druhý) den. Nebo každý den dvě minuty tiše stát před Bohem. Nebo 2 x do týdne připravím jednu malou dobrotu pro manžela (aby bylo jasné, že i na něj myslím).” V té odpovědi mě “praštil přes oči” ten poslední bod. Myslet speciálně v půstu na manžela. A dokonce jsem si vybavila, že o něco podobného už jsem se kdysi snažila. Jen prosím nechtějte vědět, jak to tehdy dopadlo, má děravá paměť si z tohoto období nic moc neuchovala:)

Koresponduje to s tím, co je o postní době nejspíše všeobecně známo, že jejími ústředními body by měly být modlitba-půst-almužna. Takže pokud před spaním odhrkám v polospánku desátek, na Velký pátek si nedám steak a bezdomovci na Čáře strčím dvacku do kapsy, mám splněno? Asi by to chtělo jít trochu víc do hloubky, pokud snížení zůstatku hotovosti o dvacet Ká čé není jediné, co od postní doby očekávám.

 

Chci se tedy zaměřit na jednu drobnou (že nemá smysl dělat razantní kroky mám léty ověřeno) věc z každé oblasti. Třeba přečíst si každý den alespoň jeden z liturgických textů (k čemu mi taky v knihovně zahálí to postní Lectio divina, že) nebo znovuobnovit ranní chvály (než nám breviář úplně zapadá prachem). Omezit něco, co mi bere čas, který bych mohla využít lépe (třeba všechny ty strašně napínavé PC hry, kterým sem-tam propadám). Nebo si stanovit limit sežraných brambůrků na jeden sáček týdně.

A co s tou almužnou? Proč bych právě tady nemohla použít poslední typ P. Opatrného? Copak almužnu musíme nutně vždy poskytovat jen nějakým anonymním lidem skrze charitní sbírky? Vždyť almužna nemusí být jen o financích. Není pro nás mnohem těžší věnovat trochu času, pozornosti, laskavosti, něhy? A není mnohdy nejtěžší se v tomto zaměřit na své nejbližší - manžela, děti, rodiče? Třeba spolknout něco nepěkného, nelichotivého nebo dokonce urážlivého, co se mi dere na jazyk (což je v mém případě pravděpodobně mnohem těžší, než připravit manželovi každý den nějakou malou dobrotu k svačině/večeři/obědu) nebo si vyhradit týdně konkrétní čas, který můžu plně věnovat manželovi.


Schválně nepíšu, pro které konkrétní věci jsem se rozhodla, protože jsem se ještě tak úplně nerozhodla:) Ale možná vás to může motivovat nebo inspirovat k vytvoření vlastní trojice modlitba-půst-almužna.


Kéž je pro nás všechny přicházející postní doba časem milosti!